IV.ÚS 52/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 52/22 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele statutární město Ostrava, Městský obvod Ostrava-Jih, sídlem Horní 791/3, Ostrava, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2021 č. j. 23 Cdo 571/2021-1286 a I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 23 Co 145, 226, 227/2020-1215 v části věty před středníkem, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Skanska, a. s., sídlem Křižíkova 682/34a, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich konkretizovaných výroků) s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv (svobod) zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavněprávního principu v čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podanou v roce 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 12 738 746,88 Kč s příslušenstvím představující jednak slevu z ceny díla ve výši 442 542,50 Kč a jednak náhradu další škody ve výši 12 296 222,38 Kč, vždy s odpovídajícím příslušenstvím. Stěžovatel tvrdil, že dílo - kryté sportoviště - bylo vedlejší účastnicí zhotoveno vadně. Namísto projektované strusky vysokopecní granulace byla k zásypu použita struska ocelářská, důsledkem čehož se vzedmula podlaha sportoviště. V průběhu řízení (podáním ze dne 8. 11. 2019) stěžovatel rozšířil žalobní návrh a požadoval z titulu slevy z ceny díla částku 499 187,94 Kč a na náhradě další škody částku 33 695 634,48 Kč, celkem se stěžovatel domáhal zaplacení částky 34 194 822,42 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 2. 2019 č. j. 44 C 280/2015-1105 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku 34 194 822,42 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), ohledně části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok), neboť shledal, že jsou splněny zákonné předpoklady jak pro vznik odpovědnosti vedlejší účastnice za vady díla, tak i odpovědnosti za škodu, přičemž její námitka promlčení není důvodná (pozn. doplňujícím usnesením obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a doplňujícím rozsudkem o části příslušenství). Proti konkretizovaným výrokům podal každý z účastníků odvolání, a protože Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal odvolání vedlejší účastnice částečně důvodným, změnil napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovateli částku 33 752 279,92 Kč s úrokem z prodlení, zamítl; jinak rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (I. výrok), rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice doplatit soudní poplatek (II. výrok) a o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Městský soud posoudil stěžovatelovo podání ze dne 8. 11. 2019 jako změnu žaloby, a to nejen šlo-li o její rozšíření, ale rovněž jako změnu skutkového základu nároku na náhradu další škody, a konstatoval, že vedlejší účastnice důvodně vznesla námitku promlčení. 3. Proti měnícímu výroku a výrokům o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v I. výroku v části věty před středníkem, co do částky 12 296 222,38 Kč se specifikovaným příslušenstvím, a ve výroku III. a IV., věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. V odůvodnění zdůraznil závěry své ustálené judikatury, podle níž hmotněprávní účinky změněné žaloby nastávají dnem, kdy je změna žaloby doručena soudu, a proto je správný závěr městského soudu, že právo stěžovatele na slevu z ceny díla uplatněné v novém rozsahu více než po pěti letech od podání žaloby představuje plnění, jehož se stěžovatel zcela zjevně domáhá po uplynutí tzv. subjektivní promlčecí lhůty, a právo je promlčeno. Z hlediska počátku běhu tzv. objektivní promlčecí lhůty je podle Nejvyššího soudu rozhodné datum 16. 1. 2006 (jakožto okamžik předání díla), tudíž tato desetiletá promlčecí lhůta uběhla 16. 1. 2016, a proto se městský soud ani v této otázce neodchýlil od ustálené judikaturní praxe, uzavřel-li, že nárok stěžovatele na náhradu další škody, tedy v částce 21 399 412,10 Kč je rovněž promlčen. Co se týče toho, zda i v rozsahu původně žalobou uplatněné částky zůstává totožnost skutku zachována, a to i poté, co bylo soudu doručeno podání stěžovatele ze dne 8. 11. 2019, nemohl městský soud podle Nejvyššího soudu posoudit (prozatím) správně, neboť se nezabýval konkrétními stavebními a jinými pracemi, jichž se původně uplatněný peněžitý nárok týkal. Protože rozhodnutí městského soudu ohledně původní žalované částky spočívá z uvedeného důvodu na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud rozsudek městského soudu v tomto rozsahu zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem obecných soudů o tom, že by jím uplatněný nárok v podobě, jak ho vymezil v podání ze dne 8. 11. 2019, bylo možno hodnotit v důsledku změny žaloby jako nárok promlčený. Stěžovatel nemohl znát rozsah vedlejší účastnicí způsobené škody, nebyl-li v řízení proveden znalecký posudek prof. Kubečkové, která byla před soudem slyšena. Stěžovatel se v návaznosti na to domnívá, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil v dovolání formulovanou otázku (od níž dovozuje přípustnost dovolání), tedy zda určení výše škody je vázáno až na znalecký posudek provedený v řízení, když právě tento posudek její výši objektivizuje a teprve od takového okamžiku může začít běžet promlčecí lhůta. Takovou otázku podle stěžovatele Nejvyšší soud ve své judikatuře ještě neřešil, a proto zakládala přípustnost dovolání. Před vypracováním znaleckého posudku přitom podle stěžovatele neexistovaly žádné indicie, které by ho měly vést ke skutečné představě o rozsahu škody způsobené vedlejší účastnicí. Uplynutí promlčecí lhůty nemůže jít k jeho tíži také proto, že řízení, v němž byl znalecký posudek vypracován, trvalo příliš dlouho. Proto ani tzv. subjektivní promlčecí lhůta podle názoru stěžovatele nemohla začít běžet dříve, než se dozvěděl o rozsahu škody ze zpracovaného znaleckého posudku. Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí nutno podle stěžovatele hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy, přičemž v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 32 Odo 1604/2006 a ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Požaduje-li stěžovatel zrušení I. výroku rozsudku městského soudu v části věty před středníkem i v rozsahu, v němž tuto část výroku zrušil Nejvyšší soud, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti této části výroku rozsudku městského soudu příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil podmínky, za nichž má nesprávný výklad nebo použití podústavního