IV.ÚS 521/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 521/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Uszáka, LL.M., advokáta, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, obou sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 829/2019-397, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2018 č. j. 3 Cmo 121/2018-336 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2016 č. j. 32 Cm 9/2014-152, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1) Elektrobazar s. r. o., sídlem Novoveská 535/7, Ostrava, a 2) ELEKTROWIN a. s., sídlem Michelská 300/60, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, 9, 11 odst. 1, čl. 26 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojuje návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení jiného právního předpisu podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že dne 2. 4. 2014 se vedlejší účastnice 1) domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") po vedlejší účastnici 2) zaplacení 22 208 878 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 9/2014. Vedlejší účastnice 1) byla v řízení osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 90 %. Městský soud usnesením ze dne 5. 1. 2016 č. j. 32 Cm 9/2014-109 ustanovil stěžovatele jako právního zástupce vedlejší účastnice 1) k ochraně jejích zájmů podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Týž soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2016 č. j. 32 Cm 9/2014-145 žalobu vedlejší účastnice 1) zamítl. 3. Následně městský soud napadeným usnesením přiznal stěžovateli odměnu za zastupování vedlejší účastnice 1) ve výši 19 239 Kč. Městský soud vyšel při stanovení odměny z výše sazby za jeden úkon právní služby ve výši 53 220 Kč vypočtené z hodnoty předmětu řízení podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Výši sazby za jeden úkon však podle § 12a odst. 2 téhož předpisu snížil na 5 000 Kč. Podle městského soudu stěžovatel vykonal v řízení celkem tři úkony právní služby, za něž mu přísluší odměna. 4. Proti uvedenému usnesení brojil stěžovatel odvoláním, v němž tvrdil, že městský soud neměl použít § 12a advokátního tarifu; uvedená právní úprava nemá opodstatnění. Jeho použití představuje zásah do jeho ústavně zaručených práv jako nepřípustné znevýhodnění ustanovených advokátů oproti "ostatním účastníkům a klientům obhájců z řad advokátů". Odměna měla činit 194 227,60 Kč podle nesnížené výše sazby za jeden úkon. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadené usnesení městského soudu potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením. Z něj se podává, že použití § 12a advokátního tarifu odpovídá ustálené rozhodovací praxi obecných soudů (srov. usnesení městského soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 91 Co 417/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 854/2017) i Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2082/15, ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2667/17 a ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 2488/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 5. Stěžovatel brojil proti uvedenému usnesení vrchního soudu ústavní stížností a dovoláním. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3656/18, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva. Dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění usnesení sp. zn. 25 Cdo 854/2017, v němž se dotčeným ustanovením advokátního tarifu zabýval a v němž odkázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501). Na výkon advokacie totiž nelze hledět toliko jako na způsob obživy; není proto a priori vyloučeno, aby advokát vykonával tuto činnost za sníženou odměnu nebo bez nároku na ni. Neústavnost § 12a advokátního tarifu neshledal ani Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 2488/17 či ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18. Vrchní soud se proto od ustálené soudní rozhodovací praxe neodchýlil a Nejvyšší soud pro odchýlení se od ní důvody neshledal. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy stanovením odměny za použití § 12a advokátního tarifu zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Jeho odměna byla snížena o více než 90 %, což je současně samo o sobě důvodem, pro který nelze jeho ústavní stížnost odmítnout pro tzv. bagatelnost. Zaprvé, je-li stěžovatel nucen autoritativním rozhodnutím soudu vykonávat určitou činnost, jež není dostatečně ohodnocena, jde o nucenou práci. Zadruhé, jde o podstatné znevýhodnění ustanovených právních zástupců a těch právních zástupců, kteří v řízení vystupují na základě dohody. Stejný rozsah činnosti přitom advokát vykonává při zastoupení smluvním. Proto jde proto o diskriminační ustanovení. Zatřetí, je-li odměna advokátů za zastupování nemajetných osob příliš nízká, je dotčen princip práva na právní pomoc, neboť jedním z předpokladů funkčního systému je odpovídající odměna za činnost spočívající právě v zajištění právní pomoci. Advokát potom nebude dostatečně motivován vynaložit větší snahu pro kvalitní výkon své činnosti. Náklady výkonu advokacie nadto rostou, neboť je spojena i s činností jiných odborníků (znalců, ekonomů, daňových poradců atp.). "Kvalifikovaní specialisté" se pak budou náročnějším a nedostatečně odměněným službám vyhýbat, což vede k devalvaci činnosti ustanovených právních zástupců a systému efektivní právní pomoci. 7. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se neústavnosti § 9 odst. 5 advokátního tarifu [srov. nálezy ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (302/2019 Sb.), ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 22/19 (28/2020 Sb.), ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 (43/2020 Sb.) a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 (176/2020 Sb.)]. Závěry z uvedených rozhodnutí lze bez dalšího vztáhnout na § 12a advokátního tarifu; neadekvátní odměna nevytváří vhodné podmínky pro výkon advokacie ani pro poskytování právního zastoupení na adekvátní úrovni. Demotivující účinek nízké odměny přitom Ústavní soud připustil v bodu 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501). 8. Chybí přitom legitimní důvod, aby stát hradil na nákladech ustanoveného právního zástupce méně než u smluvního zastoupení. Dotčené ustanovení se stalo součástí právního řádu v obdobném znění v roce 1997 jako reakce na škody způsobené povodněmi a výraz solidarity advokátů se značnými a nepředvídatelnými výdaji státu; šlo tedy o opatření původně dočasné, jehož důsledky trvají více než 20 let. Stát si je "vědom protiústavnosti daného stavu", neboť ministryně spravedlnosti v tisku "přislíbila podniknout kroky ke zrušení" dotčeného ustanovení advokátního tarifu. Současná situace spojená s epidemií nemoci "covid-19" přitom náklady advokátů naopak zvyšuje a vytváří vyšší počet osob bez dostatečného hmotného zabezpečení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomo