IV.ÚS 524/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 524/13 ze dne 9. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Marie Radoňové, právně zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Novotný & Pavlenko, s.r.o. Jičín, Valdštejnovo náměstí 76, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č.j. 45 A 48/2012-17, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. prosince 2012, č.j. 1 Aps 9/2012-18, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 84 odstavce 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., a s návrhem na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 2 odstavci 2, v čl. 36, v čl. 37 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy. Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla odmítnuta správní žaloba stěžovatelky (výrok I), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobkyni (stěžovatelce) byl vrácen soudní poplatek (výrok III.). Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.), žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.), a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.). Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že správní soudy nesprávně posoudily okolnosti jejího případu. Její správní žaloba byla zamítnuta poté, co krajský soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala ochrany před nezákonným zásahem teprve tehdy, kdy uplynula lhůta k uplatnění takového návrhu. S tím stěžovatelka nesouhlasí a dovozuje, že lhůta marně neuběhla a soudy tak svým postupem jednaly nejen v rozporu s příslušnou právní úpravou, ale i svou vlastní judikaturou. Soudy přitom neprovedly ve věci žádný důkaz; vyjma posouzení data, kdy se stěžovatelka o věci měla dozvědět. V této souvislosti dále stěžovatelka namítala, že správní soudy nesprávně vyhodnotily stížnost, kterou podala a o níž katastrální úřad rozhodl dne 20. března 2012. Podle jejího přesvědčení měla být lhůta počítána od tohoto rozhodnutí, které je současně nezbytným nástrojem, bez nějž by byla správní žaloba nepřípustná pro nevyčerpání jiných právních prostředků. Vzhledem k tomu, že pro posouzení její věci krajským soudem byl podstatný běh, respektive uplynutí, lhůty stanovené v ustanovení § 84 odstavci 1 zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), navrhla stěžovatelka zrušení tohoto ustanovení, a to v souladu s ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Tento návrh odůvodnila tím, že "není zde žádná relevantní skutečnost, která by odůvodňovala, proč mají účastníci řízení o žalobě o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu povinnost dodržet dvě lhůty pro podání žaloby, zatímco účastníci ostatních řízení dle soudního řádu správního mají povinnost dodržet pouze jednu lhůtu k podání žaloby.". S ohledem na pochybení, jehož se měly správní soudy v její věci dopustit, požadovala stěžovatelka přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, podle ustanovení § 62 odstavce 4 zákona o Ústavním soudu, jejíž výši vypočítala na 5.760,- Kč. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 A 48/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Z podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, se podává následující: Poté, co Ústavní soud vydal nález ze dne 28. května 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, byl tento zaslán soudu prvého stupně (Okresnímu soudu v Nymburku, sp. zn. 8 C 1278/2000), který jej postoupil Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálnímu pracovišti Nymburk (dále jen "katastrální úřad"). Katastrální úřad měl na základě tohoto nálezu zapsat do evidence katastrálního operátu poznámku ohledně probíhajícího soudního řízení. Tento nález však katastrální úřad omylem zaslal stěžovatelce, a proto nemohl uvedenou poznámku zapsat. Stěžovatelku proto dopisem ze dne 24. července 2007 požádal o vrácení uvedené listiny. Stěžovatelka měla tuto písemnost převzít dne 6. srpna 2009, avšak na výzvu nijak nereagovala. Vzhledem k tomu, že uvedený nález katastrálnímu úřadu nezaslala, katastrální úřad dosud nezapsal poznámku. Stěžovatelka nebyla spokojena s tímto stavem věci, a proto se podáním ze dne 14. února 2012 (doručeným dne 20. února 2012) obrátila na katastrální úřad se stížností a žádostí o přezkum postupu v dané věci. Katastrální úřad rozhodl dne 20. března 2012, č.j. KÚ-1385/2012-200-1010, a stížnosti nevyhověl. Stěžovatelka následně podala správní žalobu podle § 82 a následujících s.ř.s., (řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu), kterou se domáhala aby katastrální úřad nepokračoval v zasahování do jejích práv tím, že zápis poznámky neprovedl, a současně aby mu správní soud přikázal zapsat poznámku o probíhajícím soudním řízení, neboť rozsudek ze dne 30. listopadu 2006, č.j. 8 C 1278/2000-111, není dosud pravomocný. Krajský soud v Praze odmítl správní žalobu s tím, že správní žaloba byla podána pozdě. Stěžovatelka totiž brojila proti nezákonnému zásahu, přičemž zákon stanoví k podání takové žaloby lhůty. Jednak subjektivní, dva měsíce od okamžiku, kdy se žalobce o nezákonném zásahu dozvěděl, a jednak objektivní, dvě léta od okamžiku, kdy k zásahu došlo (§ 84 odstavec 1 s.ř.s.). V době podání správní žaloby však uplynula jak subjektivní tak i objektivní lhůta, neboť krajský soud vzal za prokázané, že doručením informace dne 6. srpna 2007, o nezbytnosti vrácení nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2110/07, se stěžovatelka dozvěděla o zásahu (respektive o překážce), a od tohoto dne jí běžela zákonná lhůta, v jejímž průběhu však správní žalobu nepodala. Podle krajského soudu na tom nic nemění přesvědčení stěžovatelky, že k započetí běhu lhůty došlo teprve doručením vyrozuměním o vyřízení stížnosti dne 20. dubna 2012. Stěžovatelka nezákonný zásah nespatřuje v tomto rozhodnutí, ale v nečinnosti katastrálního úřadu. Krajský soud nad rámec rozhodovacích důvodů neopomněl konstatovat stěžejní fakt, že k vyřešení situace je na místě vyžádat si nález opatřený doložkou právní moci, což může učinit jak stěžovatelka, tak i katastrální úřad. V kasační stížnosti stěžovatelka zpochybnila význam přípisu katastrálního úřadu na její informování o nečinnosti správního orgánu, neboť jí bylo sděleno, že na základě (od stěžovatelky vyžádaného) nálezu bude proveden zápis poznámky. Proto není možné od okamžiku existence vědomí o nezákonném zásahu odvozovat běh lhůty k podání správní žaloby. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti dospěl ke shodným závěrům jako soud prvého stupně. Dále pak se zabýval i otázkou přípustnosti správní žaloby v případě nepodání stížnosti, od které stěžovatelka odvodila lhůtu právě pro podání správní žaloby. Odkázal přitom na relevantní judikaturu, podle které stížnost není podle § 175 správního řádu (kterou stěžovatelka podala 20. února 2012) prostředkem nápravy dle § 85 s.ř.s. Stěžovatelka nebyla spokojena, a proto podala ústavní stížnost, ačkoliv, jak je patrno i z usnesení krajského soudu, k nápravě nechtěného stavu existují i jiné cesty. Stěžovatelka opakovaně zpochybňuje způsob výpočtu zákonných lhůt, přičemž namítla i nerovnost v přístupu k soudu danou v projednávaném řízení existencí dvou lhůt. Tuto její interpretaci není možné v žádném případě akceptovat. Existence subjektivní a objektivní lhůty k uplatnění práva je dostatečně srozumiteln