IV.ÚS 524/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 524/15 ze dne 17. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viléma Němce, t. č. Vazební věznice, Liberec, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. máje 535/50, Liberec III, směřující proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2015, č.j. 0 Nt 326/2014-19, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2015, č.j. 52 To 3/2015-34, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2015, směřuje proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2015, č.j. 0 Nt 326/2014-19, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2015, č.j. 52 To 3/2015-34. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2015, č.j. 0 Nt 326/2014-19,bylo rozhodnuto tak, že podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá. Podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu soud nepřijal nabídku peněžité záruky. Podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu soud nepřijal nabídku náhrady vazby zárukou důvěryhodné osoby. Podle § 72 odst. 1, odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě s tím, že u něj trvá důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. O následné stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2015, č.j. 52 To 3/2015-34, rozhodnuto tak, že se podle § 149 odst. 4 trestního řádu napadené usnesení doplňuje tak, že podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se vazba stěžovatele nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Jinak zůstalo napadené usnesení nezměněno. II. Stěžovatel se domnívá, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že řádně a včas nevyrozuměly jeho obhájce o konaném jednání a toto jednání proběhlo pouze za přítomnosti stěžovatele. Stěžovatel upozorňuje, že ústavně zaručené právo na obhajobu je přitom jednou ze základních podmínek spravedlivého procesu. Stěžovatel specifikuje, že Okresní soud v Liberci nařídil vazební zasedání na den 2. 1. 2015. Stěžovatel namítá, že soud obhájce stěžovatele o konání vazebního zasedání nevyrozuměl, resp. vyrozumění mu řádně nedoručil a dne 2. 1. 2015 tak rozhodoval o vazbě stěžovatele bez přítomnosti jeho obhájce, což je v rozporu se zákonem. Okresní soud v Liberci se podle stěžovatele vůbec nezaobíral otázkou, zda je vykázáno doručení vyrozumění obhájci obviněného, jednání začal automaticky, aniž by se o důvod nepřítomnosti obhájce jakkoliv zajímal. Přitom za situace, kdy o vazbě mělo být znovu rozhodnuto nejpozději do 15. 1. 2015, mělo být dle stěžovatele jednání odročeno a obhájce měl být o tomto odročeném jednání řádně a včas vyrozuměn, aby mohl hájit zájmy stěžovatele. Jednání přitom mohlo být takto odročeno na další týden, aniž by ze strany soudu došlo ke zmeškání lhůty. Podle stěžovatele tak došlo k zasažení do jeho práva na spravedlivý proces a vydané rozhodnutí proto považuje za nicotné. Vzhledem k tomu, že soud měl nejpozději do 15. 1. 2015 znovu rozhodovat o ponechání stěžovatele ve vazbě a žádné takovéto platné rozhodnutí neučinil, došlo dle mínění stěžovatele k uplynutí prekluzivní lhůty a stěžovatel má proto za to, že musí být neprodleně propuštěn z vazby. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že soud měl přihlédnout k tomu, že strany vyrozumívá a stanovuje jednání na volný den mezi svátky, tedy v době, kdy je vysoká pravděpodobnost, že budou zaměstnanci advokátní kanceláře pravděpodobně čerpat řádnou dovolenou, tudíž že datová schránka bude vybrána až nejbližší pracovní den, tj. 5. 1. 2015. Stěžovatel také namítá, že zpráva zaslaná datovou schránkou se za doručenou považuje až desátý den poté, co byla do schránky odeslána. Nikomu tak podle něj nevzniká zákonná povinnost, aby si tuto zprávu vyzvednul okamžitě, z čehož dovozuje, že jeho obhájce neporušil žádnou svou zákonnou povinnost. Stěžovatel uzavírá, že soud svým procesním postupem znemožnil uplatnění jeho práv, neboť jednal v jeho nepřítomnosti, a to za situace, kdy jeho obhájce nebyl řádně a včas uvědomen o konání zasedání. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu s ustanovením § 198 odst. 1 a § 202 odst. 3 trestního řádu. III. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04, nebo nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 67 trestního řádu. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další). Stěžovatel však v ústavní stížnosti nezpochybňuje existenci konkrétního vazebního důvodu, ale svou ústavní stížnost založil výlučně na nesouhlasu s postupem soudu, který rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě bez přítomnosti jeho obhájce, čímž mělo být porušeno jeho právo na obhajobu. V. Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je pak dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést následující. Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2015, č.j. 0 Nt 326/2014-19, vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr