IV.ÚS 524/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 524/17 ze dne 4. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti Bohdalecká obchodní s.r.o., se sídlem Tusarova 1548/39, Praha 7, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Široká 6, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2016 č. j. 18 Co 250/2016-505, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 33 Cdo 4275/2016-536 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z obsahu připojeného spisu a ústavní stížnosti se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 149 762,42 Kč s příslušenstvím jako náhrady účelně vynaložených nákladů k nerealizovanému investičnímu záměru. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 3. 2015 č. j. 6 C 120/2010-350 a stěžovatelka byla zavázána uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 491 993,40 Kč. Tento rozsudek ve věci samé byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2016 č. j. 18 Co 194/2015-451. Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Domažlicích o nákladech řízení rozhodl usnesením ze dne 3. 3. 2016 č. j. 6 C 120/2010-460, jímž stěžovatelku zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 491 268,- Kč. Dále stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů státu ve výši 1 855,- Kč. Uvedené rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2016 opět zrušeno. Soud I. stupně nato rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2016 č. j. 6 C 120/2010-495, jímž uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem 604 987,- Kč. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně usnesením ze dne 11. 7. 2016 č. j. 18 Co 250/2016-505 potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2016 dovolání stěžovatelky odmítl. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky týkajícím se aplikace § 150 o. s. ř. dovodil, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud jde o ostatní námitky týkající se postupu odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení, dovolací soud uvedl, že jde o námitky týkající se případné existence vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoliv však o námitky ohledně nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy námitky vystihující dovolací důvod. Námitky týkající se výhradně vad řízení nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání, dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 13. 1. 2016 č. j. 18 Co 194/2015-45, avšak o nákladech řízení rozhodl až o šest měsíců později, tedy mimo rámec daný ustanovením § 151 o. s. ř., podle něhož o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Na podporu svého názoru o nezákonném postupu odvolacího soudu stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 672/13. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že představuje nepřípustné odepření meritorního přezkumu podaného dovolání a odepření práva na soudní ochranu, respektive práva na přístup k soudu a nesdílí názor, že její námitky se vztahují k vadám řízení. Uvádí, že zpochybňovala právní posouzení věci odvolacím soudem, neboť jeho rozhodnutí záviselo na řešení právní otázky, zda lze o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodovat i poté, kdy bylo rozhodnuto ve věci. Odvolací soud totiž podle stěžovatelky nesprávně (nepřípustně extenzivně) aplikoval ustanovení § 151 o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. založena nejen pro řešení hmotného, ale i procesního práva. Dále namítá, že v dovolání poukazovala i na to, že odvolací soud dostatečně nezdůvodnil, proč neaplikoval ust. § 150 o. s. ř., přičemž z judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2016 č. j. 18 Co 194/2015-451, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka však pomíjí, že předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti je rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2016 č. j. 18 Co 250/2016-505, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o konkrétní výši nákladů řízení (ve vztahu k výši nákladů řízení stěžovatelka žádné námitky neuvádí). Vůči tomuto rozsudku také směřovalo dovolání stěžovatelky, které vyústilo v rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Nyní napadenými rozhodnutími tedy již nebylo rozhodováno způsobem, který stěžovatelka shledává jako nezákonný a ústavně rozporný. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2016 spolu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 33 Cdo 3837/2016-533 již byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 509/17 jako zjevně neopodstatněná. Pokud jde o nyní napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2016 o nákladech řízení, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o konkrétní výši nákladů řízení, Ústavní soud žádné extrémní vybočení ze zákonných pravidel neshledal. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž jejich výše, kterou ostatně stěžovatelka nerozporuje, byla řádně přezkoumána soudy obou stupňů, které své závěry srozumitelně odůvodnily. Pokud stěžovatelka v souvislosti s kritikou postupu soudů při rozhodování o nákladech řízení uvádí nález sp. zn. I. ÚS 672/13, jde o poukaz nepřípadný, neboť se rozhodnutí vztahovalo na zcela odlišnou situaci, kdy soud v dědickém řízení opomněl o nákladech řízení státu vůbec rozhodnout. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, který nenalezl důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., lze sice považovat za poněkud strohé, nicméně tato skutečnost není s ohledem na stěžovatelkou vznesené důvody pro aplikaci tohoto ustanovení a výsledek sporu způsobilá posunout věc do ústavní roviny. Nelze odhlédnout od toho, že soudy přistupují k použití své diskreční pravomoci podle § 150 o. s. ř. jen mimořádně, v případech okolností hodných zvláštního zřetele. Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty pro aplikaci § 150 o. s. ř. nepředkládá. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře přitom zdůraznil povinnost soudů důkladně odůvodnit svá rozhodnutí především v případech, kdy