IV.ÚS 528/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele M. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Strupkem, Jungmannova 31, Praha 1, za vedlejšího účastenství M. S., právně zastoupené advokátkou JUDr. Zdenkou Libovou, nám. Republiky č. p. 86, Tachov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2014 sp. zn. 56 Co 324/2014, a to ve výroku I. v rozsahu, v němž jsou potvrzovány výroky V., VI., VIII., X. a XI. rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. 13 P 36/2012 a výroku II. a III., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí a vedlejší účastnice je jejich matkou. Dne 29. 2. 2012 bylo z podnětu matky zahájeno řízení o úpravě poměrů k nezletilým. Usnesením ze dne 17. 4. 2012 nařídil Okresní soud v Tachově předběžné opatření, jímž upravil mezitímní poměry účastníků tak, že matka měla nezletilé v péči každý lichý týden a stěžovatel v každém sudém týdnu. Dále byl upraven režim styku s druhým rodičem, tento režim styku byl následně v průběhu řízení na základě dohody rodičů měněn, nicméně základní předběžný režim péče odpovídající střídavé péči zůstal až do právní moci rozsudku ve věci samé nedotčen. Předběžně bylo též stanoveno výživné, přičemž stěžovateli bylo uloženo hradit 1.872,50 Kč, resp. 1.542,- Kč a matce 500,- Kč měsíčně na každého nezletilého. Dne 26. 5. 2014 byl vydán okresním soudem rozsudek, v němž se faktický stav předběžné úpravy odrazil ve výrocích I. - IV., jímž byli nezletilí svěřeni na dobu od 22. 4. 2012 do 31. 5. 2014 do střídavé péče rodičů. Výživné bylo pro toto období stanoveno ve shodě s předběžným opatřením. Pro období od 1. 6. 2014 a na dobu po rozvodu byli nezletilí svěřeni do výlučné péče matky a stěžovateli byl určen rozsah styku a vyměřeno výživné ve výši 2.500, - Kč, resp. 2.000,- Kč měsíčně. Stěžovatel se se závěry nalézacího soudu neztotožnil a podal ve věci odvolání, o němž rozhodl krajský soud tak, že napadený rozsudek částečně potvrdil a částečně v nákladovém výroku změnil. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 18. 12. 2014. Právní mocí rozsudku zaniklo předběžné opatření nařízené usnesením ze dne 17. 4. 2012 a rodiče ukončili střídavou péči realizovanou dva roky a osm měsíců. V lednu 2015 se matka obrátila na stěžovatele s žádostí o doplacení výživného stanoveného soudem pro období od 1. 6. 2014 do právní moci rozsudku (stěžovatel v průběhu tohoto období nadále hradil výživné dle předběžného opatření). Matka nezletilých na svém požadavku setrvala i přes námitku stěžovatele, že v období od 1. 6. do 18. 12. 2014 byla nadále realizována střídavá péče na základě předběžného opatření. Stěžovatel je toho názoru, že výše citovaným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku tím, že krajský soud neposunul časovou hranici změny režimu péče z 1. 6. 2014 k právní moci svého rozhodnutí, pročež nenapravil hrubou nespravedlnost spočívající ve skutečnosti, že stěžovateli s ohledem na ustanovení § 162 odst. 1 o. s. ř. vznikla právní povinnost hradit od 1. 6. 2014 výživné, jako by byli nezletilí ve výlučné péči matky. Změna péče nabyla přitom vykonatelnosti až 18. 12. 2014, kdy přestala být střídavá péče fakticky realizována. Ve svém návrhu zdůrazňuje stěžovatel své právo na respektování rodinného života. I za situace, kdy rodiče nehodlají spolu nadále žít, mají zásadně oba rodiče stejná práva. Toto je přitom plně naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nejlepšího zájmu dětí. Absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z nich tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. Pokud je vina na špatné komunikaci mezi rodiči na straně obou rodičů, nelze tuto okolnost přičíst k tíži výhradně jednomu rodiči a svěřit dítě do péče pouze jednoho z nich. Podle názoru stěžovatele se odvolací soud s touto jeho právní argumentací řádně nevypořádal. Stěžovatel je přesvědčen, že ze spisu není patrný konzistentní setrvalý či opakovaný postoj nezletilých ve prospěch výlučné péče matky. Konstatován byl naopak postoj spíše oscilující. V neprospěch stěžovatele se měli nezletilí vyjádřit především před znalkyní, přičemž z posudku jsou patrné motivace, které nezletilé k takovému postoji vedly (výchovné prostředí u matky vnímali nezletilí jako pohodlnější a vstřícnější, zatímco důrazu otce na plnění povinností a na výchovu k víře připisovali prvky do jejich pohodlí zasahující). Dále stěžovatel namítá, že názor nezletilých nebyl zjišťován postupem souladným s § 100 odst. 3 o. s. ř., ale prostřednictvím znalkyně a kolizního opatrovníka, což má být postup výjimečný. Krajský soud argumentoval názorem nezletilého M., přitom však nereagoval na námitku týkající se obsahu výslechu znalkyně. Stěžovatel zdůrazňuje, že nezletilí sice vyjádřili zájem na výlučné péči matky, nikdy však střídavé péči nekladli odpor, nepříčili se jí, jejich chování ani prospěch nevykazují žádné výkyvy proto, že je jim střídavá péče vnucena. Stěžovatel trvá na tom, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby pocit svobody a volnosti byl doplňován smyslem pro zodpovědnost a řád. Dítě musí být schopno akceptovat vznik povinností a potřebu jejich plnění. Za zcela svévolný považuje stěžovatel závěr krajského soudu, podle něhož rodiče nejsou schopni vzájemné komunikace ani "v minimální míře". Je sice pravdou, že v první polovině roku 2012 byly vztahy mezi nimi napjaté, nicméně se brzy zklidnily. Vztahy mezi rodiči nikdy nedosáhly takové hranice, aby jimi byla střídavá péče mařena nebo aby nezletilí byli vystavováni nějakým traumatizujícím zážitkům. Za celou dobu, kdy probíhala střídavá péče, tedy po dobu necelých tří let, nebyl dokumentován a ani tvrzen jediný negativní dopad do sféry zájmů dětí. Vždy byla konstatována pouze problematická komunikace mezi rodiči. Oba synové mají výborný prospěch i chování ve škole, přitom právě to jsou oblasti, kdy se případné negativní dopady rodinné situace do psychiky dětí projevují jako první. Sama znalkyně uvedla jako jediný důvod nevhodnosti střídavé péče neshody v komunikaci rodičů, včetně informování k potřebám dětí, o negativním dopadu na psychiku dětí nehovořila. Stěžovatel poukázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na hrubou nespravedlnost okresního soudu, jež je ojedinělá a má systémový charakter. Okresní soud rozhodl o svěření nezletilých dětí do péče zpětně, aby tím formálně stvrdil stav, který byl dán fakticky na základě předběžné úpravy. Časovou hranici změny nastavil okresní soud tak, aby korelovala s datem rozhodnutí. Podle mínění stěžovatele však měla být změna vázána na právní moc rozhodnutí. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání pouze stěžovatel, čímž došlo k zásadnímu problému, a to k odlišným účinkům odvolání na jednotlivé výroky. Zatímco vykonatelnost výroku o svěření nezletilých do péče matky byla odvoláním odložena, výrok o výživném, které bylo stanoveno pro případ, že budou nezletilí svěřeni matce, a takto i kalkulováno, se stal vykonatelným doručením rozsudku okresního soudu. Jelikož výrok o svěření nezletilých do péče matky nebyl pravomocný, nebyla na straně stěžovatele dána povinnost jej respektovat. Předběžná střídavá péče byla z uvedeného důvodu realizována i nadále a stěžovatel platil výživné ve výši, stanoveném předběžným opatřením. Vzhledem k tomu, že krajský soud časovou hranici, od níž měl stěžovatel platit vyšší výživné, neposunul, matka se doplacení výživného domáhá nyní, jakoby měla nezletilé od 1. 6. 2014 do 18. 12. 2014 ve výlučné péči. Stěžovatel nepodal odvolání do výroků I., II. a IV. rozsudku okresního soudu, neboť se zpětnou formalizací režimu dle předběžného opatření souhlasil. V odvolání však naznačil, že předpokládá, že tyto výroky mohou být hodnoceny jako závislé a bude nutné je změnit právě tím, že dojde k posunu časové hranice. Krajský soud podle stěžovatele patrně nepochybil, pokud výroky I., II., a IV. nepovažova