IV.ÚS 529/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 529/16 ze dne 17. 5. 2016 N 89/81 SbNU 471 K náhradě nákladů advokáta při zastupování více účastníků řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 17. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Ivana Mikity, 2. Ing. Jiřího Otruby, 3. Petra Šplíchala, 4. JUDr. Kristýny Fischerové, 5. Ing. Milady Valáškové, 6. Ing. Ireny Martinec Lipusové, 7. Ing. Hany Kašpaříkové, 8. Ing. Pavla Rexy, 9. Ing. Miroslava Sýkory, 10. Ivety Kinclové, 11. RNDr. Mojmíra Vlašína, 12. NESEHNUTÍ Brno, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1935/18, 13. Líšeň sobě, o. s., se sídlem v Brně, Náměstí Karla IV. 4/4, 14. Občanského sdružení Masarykova čtvrť, z. s., se sídlem v Brně, Preslova 398/50, a 15. Židenice pro občany, občanského sdružení, se sídlem v Brně, Škrochova 3607/22, všech zastoupených Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2015 č. j. 67 A 15/2014-551 o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a a) statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, b) NEUMANN bytový dům, a. s., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, c) Mgr. Lenky Zukalové jako vedlejších účastníků řízení. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015 č. j. 67 A 15/2014-551 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. Vymezení věci a podání účastníků 1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 1. 2015 č. j. 67 A 15/2014-551 zrušil změnu územního plánu města Brna "Aktualizace ÚPmB" vydanou Zastupitelstvem města Brna dne 17. 6. 2014 opatřením obecné povahy č. 3/2014. Navazujícími výroky rozhodl o nákladech řízení: výrokem II uložil statutárnímu městu Brnu jako odpůrci povinnost nahradit stěžovatelům jako navrhovatelům náklady řízení ve výši 95 570 Kč a dále výrokem III ohledně odpůrce a výrokem IV ohledně osob zúčastněných na řízení před správními soudy (NEUMANN bytový dům, a. s., a Mgr. Lenky Zukalové) vyslovil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2015 č. j. 7 As 35/2015-63 zamítl kasační stížnost NEUMANN bytový dům, a. s., proti rozsudku krajského soudu. 2. Nákladový výrok II krajský soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., z něhož dovodil, že stěžovatelům, kteří měli ve věci plný úspěch, přísluší náhrada nákladů řízení proti odpůrci, který ve věci úspěch neměl. Za důvodně vynaložené pokládá vedle zaplacených soudních poplatků ve výši 75 000 Kč (15 navrhovatelů x 5 000 Kč) náklady právního zastoupení. Vyšel z úvahy, že právní služby sice byly formálně uskutečněny ve vztahu k patnácti stěžovatelům, avšak spočívaly v jednotné argumentaci. Návrhové body nebyly podle krajského soudu koncipovány specificky ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům - individualizovaně, a to ani po stránce věcné, ani procesní - co do postupu v řízení; stejně tak vyhovění návrhu nebylo dáno osobami (počtem) stěžovatelů, nýbrž výhradně důvodností hromadně prezentované argumentace. Krajský soud přiznal stěžovatelům odměnu za 5 úkonů právní služby a nepoužil pravidlo pro zastupování více osob podle § 12 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v tehdy účinném znění; odpůrci tak uložil k náhradě 17 000 Kč, navýšených o 3 570 Kč jako částku odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem 20 570 Kč. Další 2 úkony neuznal za náklady důvodně vynaložené. 3. Proti výroku II rozsudku krajského soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností doručenou soudu dne 15. 2. 2016, ve které navrhují, aby jej Ústavní soud zrušil. Namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který spatřují v tom, že náklady řízení vyčíslili na 428 199 Kč jako odměnu za 7 úkonů právní služby při společném zastupování patnácti stěžovatelů, avšak přezkumný soud přiznal ve vztahu k odměně zástupce náhradu, jako by byl zastupován stěžovatel jediný. Takový postup hodnotí jako překvapivý a svévolný; výrok navíc nebyl odpovídajícím způsobem odůvodněn. Krajský soud nepoužil § 12 odst. 4 advokátního tarifu a rovněž paušální náhradu podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky přiznal pouze za jediného stěžovatele. 4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v projednávané věci byly i obsahově dány důvody pro použití § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Jednalo se o skutkově i právně mimořádně náročnou věc, v níž se na zástupkyni obrátilo značné množství osob dotčených aktualizací územního plánu, přičemž návrh byl po přípravách trvajících cca 4 měsíce nakonec podán pouze za 15 osob, které byly napadenou aktualizací územního plánu Brna individuálně a bezprostředně dotčeny a které se rovněž aktivně účastnily procesu jejího přijetí, např. ve formě uplatnění námitek či připomínek k návrhu opatření obecné povahy. Specifika aktivní věcné legitimace i tvrzení uplatněných za jednotlivé stěžovatele se projevila jak v návrhu, tak i v průběhu řízení u přezkumného soudu. Souhrn individuálních případů stěžovatelů pak byl rovněž esenciálním podkladem pro zrušení opatření obecné povahy jako celku; na tomto závěru nemůže nic změnit, že pro pádnost souhrnných důvodů nebyly přezkoumávány individuální případy. 5. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 3. 2016 toliko odkázal na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku. Statutární město Brno ve vyjádření ze dne 24. 3. 2016 navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Podle jeho názoru věc nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv; přezkumný soud svůj postup při rozhodování o nákladech řízení řádně uvážil a logicky a srozumitelně odůvodnil. Připouští, že v daném případě se jednalo o skutkově i právně náročnou a rozsáhlou věc, je nicméně přesvědčeno, že výše přiznané odměny této okolnosti odpovídá. Zdůrazňuje, že přiznání náhrady v plné výši vyčíslené stěžovateli by bylo nepřiměřené a v konečném důsledku by mohlo vést k tomu, že z napadání územních plánů při současném (umělém) navyšování počtu navrhovatelů by se stala lukrativní činnost. Stěžovatelé v replice ze dne 26. 4. 2016 setrvali na přesvědčení, že obecný soud porušil relevantní ustanovení právních předpisů. II. Posouzení ústavní stížnosti 6. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobami oprávněnými, přičemž stěžovatelé jsou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupeni advokátem; rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud zohlednil, že podle § 104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost směřující výhradně proti výroku o nákladech řízení, a stěžovatelé tak byli oprávněni podat stížnost proti rozsudku správního soudu prvního stupně přímo u zdejšího soudu. Respektovali rovněž závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 934/15 (zde uváděná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta pro nepřípustnost jejich původní ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu s tím, že je třeba vyčkat posouzení věci kasačním soudem, byť kasační stížnost byla podána jiným účastníkem řízení. 7. K posouzení věci Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 67 A 15/2014 a spis Nejvyššího správního soudu vedený pod sp. zn. 7 As 35/2015. Rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by od tohoto jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci. 8. Ústavní stížnost je důvodná. 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by se opakovaně zabýval úvahami krajského soudu, které byly určující pro rozhodnutí o nákladech řízení. Pro přezkum je relevantní výhradně dodržení ústavního rámce rozhodovací činnosti. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Věci tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže se jedná o závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele či do jeho majetkových poměrů (usnesení Ústavního soudu ze dne