IV.ÚS 529/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 529/21 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2020 č. j. 6 To 63/2020-5592 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. července 2020 č. j. 61 T 11/2018-5576, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na nestranný a nezávislý soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl (společně s dalšími osobami) rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 4. 2019 č. j. 61 T 11/2018-4767 odsouzen pro zločin krádeže spáchaný formou spolupachatelství k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let a dvou měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výměře 250 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 6 000 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 1 500 000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl vykonán, byl stěžovatel odsouzen k náhradnímu trestu odnětí svobody v délce trvání 250 dnů. Dále byl stěžovatel zavázán společně s dalšími spoluobžalovanými zaplatit na náhradě škody částku 19 371 674 Kč. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání (pozn. odvolání podali i ostatní spoluobžalovaní), které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 8. 2019 č. j. 6 To 48/2019-4893 zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. 4 Tdo 582/2020 odmítl. Podle obecných soudů se stěžovatel podílel na trestné činnosti spočívající - stručně řečeno - v tom, že pachatelé (tedy i stěžovatel) si opatřili elektronické zařízení umožňující ovlivnit průtok ve výdejní technologii obchodní společnosti Čepro, a. s., čímž mohli neoprávněně čerpat a také čerpali ve svůj prospěch pohonné hmoty a způsobili tak celkovou škodu okolo 20 000 000 Kč. 3. Stěžovatel následně podal ke krajskému soudu návrh na povolení obnovy řízení. Zejména v něm uvedl, že se ve výkonu trestu odnětí svobody seznámil s P. R., před nímž se měl ve stěžovatelově věci spoluobviněný V. Ž. vychloubat tím, že hodil vinu na člověka, který o dané trestné činnosti neměl ani ponětí; to vše i díky úplatku pro soudce R. K., který v trestní věci stěžovatele a dalších nyní již odsouzených osob rozhodoval v trestním řízení před krajským soudem. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelův návrh zamítl, protože nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o případném nároku poškozeného na náhradu škody. Stěžovatel byl odsouzen pro výše popsanou trestnou činnost a jeho vina byla podle krajského soudu prokázána navazujícími důkazy tvořícími uzavřený okruh. Svědek V. Ž., který byl odsouzen v téže trestní věcí, stejně jako jeho rodina, po celou dobu trestního řízení nehovořil o jakékoliv roli stěžovatele. Nebyla zde podle krajského soudu žádná tendence vytvořit ze stěžovatele obětního beránka, jak on sám uvádí. 4. Následná stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta. Podle vrchního soudu krajský soud správně dovodil nevěrohodnost výpovědi P. R., a to zejména s ohledem na hodnocení obsahu jím tvrzených skutečností v porovnání s důkazní situací v dané trestní věci, především v kontextu obhajoby jednotlivých odsouzených, která byla uplatněna v původním řízení při rozhodování o vině a trestu. I vrchní soud vyhodnotil výpověď svědka P. R. jako nevěrohodnou, když V. Ž. jakékoliv tvrzení, jež měl P. R. k věci sdělit, popřel. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že svědectví P. R. bylo označeno jako nevěrohodné jen kvůli jeho bohaté trestní minulosti. O tom, že soudce R. K. není vyloučen z rozhodování o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení, přitom bylo rozhodnuto až poté, co senát R. K. stěžovatelův návrh zamítl. To stěžovatel nepovažuje za správné, neboť prvně mělo být rozhodnuto o (ne)vyloučení jmenovaného soudce. Skutečnost, že V. Ž. svá původní tvrzení o zmanipulování trestního řízení ve svůj prospěch popřel, je logická, neboť má na výsledku řízení vlastní zájem. Stěžovatel dostal podle svého přesvědčení ze všech odsouzených nejpřísnější trest. Obecné soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, a to ke skutečnosti, že k setkání mezi V. Ž. a P. R. skutečně došlo; takovéto neprovedené důkazy stěžovatel považuje za důkazy opomenuté. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. 8. Je notorietou, že podstatu řízení o povolení obnovy řízení tvoří posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný