IV.ÚS 529/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 529/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti SOLITER, a. s., sídlem Nádražní 148/10, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 285/19, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 3882/2020-508, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 č. j. 68 Co 41/2020-477 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. května 2019 č. j. 18 C 5/2011-415, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 52 691 308 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci"). Škoda měla stěžovatelce vzniknout nezákonnými platebními výměry Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou (dále jen "správce daně"), který jí vyměřil daň z přidané hodnoty, aniž uznal daň na vstupu. Škoda byla představována jednak ušlým ziskem ve výši 37 875 593,59 Kč v důsledku nemožnosti využít zadržené finanční prostředky k podnikání (z důvodu nevyplacených nadměrných odpočtů) a ve výši 10 703 756,80 Kč (z důvodu nevrácených přeplatků), jednak skutečnou škodou představovanou rozdílem mezi úroky zaplacenými stěžovatelkou za kontokorentní úvěry a úroky uhrazenými správcem daně, a to ve výši 3 724 510,17 Kč (z důvodu nevyplacených nadměrných odpočtů) a ve výši 387 447,42 Kč (z důvodu nevrácených přeplatků). 3. Usnesením obvodního soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 18 C 5/2011-58 bylo řízení zčásti zastaveno co do částky 14 715 214 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby pro uznání a úhradu pohledávky vedlejší účastnicí po zahájení řízení, a to částky 10 990 704 Kč na ušlém zisku a 3 724 510 Kč na úrocích vynaložených stěžovatelkou na náhradní financování. V době vynesení ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu tak bylo předmětem řízení toliko zaplacení částky 33 834 376 Kč s příslušenstvím, mající představovat ušlý zisk stěžovatelky. 4. Obvodní soud v pořadí již třetím rozhodnutím ve věci samé zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 33 834 376 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou. Zdůraznil, že mezi účastníky řízení nebyla sporná existence nezákonných rozhodnutí. Sporné však bylo, zda vznik nároku na tzv. skutečnou škodu v daném případě vylučuje vznik nároku na ušlý zisk, a jaká je případná výše zisku, který měl v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími stěžovatelce ujít. Obvodní soud dospěl k závěru, že byly-li chybějící finanční prostředky nahrazeny jiným způsobem financování, nemohl stěžovatelce ujít zisk v souvislosti s nemožností použít zadržené finanční prostředky správcem daně, když jejich absence byla vykompenzována. V rozsahu, v jakém došlo ke kompenzaci chybějících finančních prostředků, mohly žalobkyni vzniknout pouze náklady na toto dodatečné financování. Podotkl, že stěžovatelkou předložený znalecký posudek má sloužit k posouzení odborné otázky, kterou si soud nemůže zodpovědět sám. Odbornou otázkou však není, zda měla stěžovatelka zajištěno dodatečné financování či nikoliv, neboť tento skutkový závěr vyplývá z dokazování provedeného soudem. Jelikož si stěžovatelka zajistila dodatečné financování, nemohla jí vzniknout škoda v podobě ušlého zisku, ale pouze úroky z dodatečně zajištěného financování, které však byly stěžovatelce v uplatněné výši již uhrazeny. Výjimku představovaly pouze finanční prostředky z nevrácených přeplatků v roce 2005 a 2006, u nichž podle provedeného dokazování nebyla stěžovatelka schopna další (jiný) zdroj financování zajistit. Podle obvodního soudu nemůže jít k tíži stěžovatelky, že se v takto napjaté situaci choval její statutární orgán obezřetně a nepřijímal již další závazky, když měl pochybnosti o schopnosti takové závazky splácet, a stejně tak, že na kontokorentním účtu ponechal nezbytnou rezervu. V této části neoprávněně zadržovaných přeplatků, které stěžovatelka nedokázala vykompenzovat náhradním financováním, jí proto ušel zisk. Protože však stěžovatelka k těmto nevyplaceným přeplatkům požadovala zaplacení ušlého zisku ve výši 10 703 756,80 Kč a vedlejší účastnicí jí bylo na ušlém zisku po zahájení řízení zaplaceno 10 990 704 Kč, obvodní soud se výší ušlého zisku dále nezabýval, neboť celá výše náhrady požadovaná stěžovatelkou jí byla uhrazena. Obvodní soud proto obiter dictum označil za oprávněné toliko nároky stěžovatelky, které jí byly po zahájení řízení uhrazeny a v době vyhlášení napadeného rozhodnutí již nebyly předmětem řízení, pročež žalobu zamítl. 5. Městský soud na základě odvolání stěžovatelky pouze drobně korigoval nákladový výrok rozsudku obvodního soudu, ve zbytku jeho rozhodnutí potvrdil podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako věcně správné. Zdůraznil, že obvodní soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro svá rozhodnutí postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil správně i po stránce právní s odkazem na přiléhavá ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. 6. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl. Zčásti bylo její dovolání pro nedostatek náležitostí obsahově vadné, když z "podaného dovolání, které je nadto značně nepřehledné, kromě samotného nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, zejména co do nepřevzetí závěrů znaleckých posudků, nevyplývá, od řešení jaké otázky procesního práva se v souvislosti s aplikací uvedených zákonných ustanovení měl odvolací soud odchýlit a v čem by měla spočívat nesprávnost jeho právního posouzení" (str. 3 usnesení). Ve zbytku shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako bezvadné, avšak podle něj nebylo přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť při řešení stěžovatelkou vymezené právní otázky ohledně vztahu skutečné škody a ušlého zisku se městský soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Podotkl, že se městský soud "od předchozího kasačního rozhodnutí nemohl odchýlit ani tím, že nezjistil existenci skutečné škody, která byla původně současně uplatněna, neboť ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu pro závěr o možnosti vzniku ušlého zisku v příčinné souvislosti se zadrženými nadměrnými odpočty bylo toliko podstatné, zda se ... podařilo zajistit náhradní financování pro účely svého dalšího podnikání. Což v případě nevyplacených nadměrných odpočtů dospěly soudy k závěru, že ano. Za situace, kdy nárok na náhradu skutečné škody z tohoto důvodu již nebyl předmětem řízení, logicky nebylo důvodu se blíže zabývat jeho výší, stejně jako nebylo důvodu se zabývat skutečnou výší ušlého zisku z důvodu nevrácených přeplatků, pakliže tvrzený ušlý zisk z tohoto důvodu byl nižší než již žalovanou vyplacená částka" (str. 4 usnesení). Nadto Nejvyšší soud zdůraznil, že ani on sám neshledává důvod se od svých právních názorů k této otázce, formulovaných již v rozsudku ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, jakkoliv odchýlit. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Uvádí, že správní rozhodnutí vydaná správcem daně byla nezákonná a v jejich důsledku jí vznikla skutečná škoda i ušlý zisk v žalované výši, což prokazuje znaleckým posudkem. Podle stěžovatelky došlo k nesprávnému uplatnění "konstrukce alternativní škody". Nesprávnost právních závěrů soudů byla předurčena již "extrémně nesprávným posouzením skutkového stavu", když soudy nevych