IV.ÚS 53/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 53/20 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. M., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Kateřinou Plačkovou, advokátkou, sídlem Kladská 1489/5, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2019 sp. zn. 7 To 71/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2019 sp. zn. 46 T 3/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 46 T 3/2015 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil ho podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu deseti let a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. 7 To 44/2015 odvolání stěžovatele podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. 4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1458/2015 rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu se zrušuje usnesení vrchního soudu ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. 7 To 44/2015 a rozsudek městského soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 46 T 3/2015, a to ohledně skutku uvedeného pod bodem 1). Nejvyšší soud současně rozhodl, že za skutek vymezený pod bodem 2) rozsudku městského soudu se stěžovateli ukládá podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž opětovně rozhodl o uložení trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu deseti let a o uložení trestu propadnutí věcí. 5. Ohledně skutku uvedeného pod bodem 1) rozsudku městského soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 46 T 3/2015 městský soud následně rozhodl usnesením ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 46 T 3/2015 tak, že podle § 231 odst. 1 tr. řádu za použití § 223 odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu trestní stíhání stěžovatele zastavil, neboť trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl pro jiný čin uložen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1458/2015. 6. Stěžovatel podal proti shora citovaným rozhodnutím soudů ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3083/16 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. 7. Městský soud nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. řádu za použití § 278 odst. 1 tr. řádu poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. 8. Vrchní soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění napadeného rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, které předložil. 10. V první části ústavní stížnosti uvádí, že z argumentace městského soudu o bezvadnosti znaleckého posudku opatřeného v původním řízení (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyhotovený MUDr. Petrem Kubejem a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D.) de facto plyne, že nově předložený znalecký posudek vyhotovený PhDr. Petrem Vavříkem považuje za vadný, z čehož stěžovatel následně dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu. Stěžovatel má za to, že za situace, kdy proti sobě stojí dva znalecké posudky, jejichž závěry se zásadně rozcházejí, je nutné postupem podle § 110 tr. řádu nechat vypracovat znalecký posudek revizní. Skutečnost, že tak soud neučinil, zakládá extrémní nesoulad mezi jednotlivými důkazy a z důvodu absence řádného odůvodnění zvoleného postupu dovozuje, že jde o tzv. opomenutý důkaz. Ačkoliv stěžovatel nikterak nezpochybňuje, že otázka věrohodnosti jeho osoby byla v původním trestním řízení řešena, domnívá se, že nebyly dostatečně zohledněny všechny aspekty věrohodnosti, což dokládá odkazem na závěry nového znaleckého posudku. Většina závěrů učiněná soudy v původním řízení vycházela a priori z výpovědi stěžovatele, přičemž z nově doloženého znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že si mohl veškerá svá tvrzení (např. o fascinaci Adolfem Hitlerem nebo "schopnosti komukoli ublížit") v rámci jakési "komunikační hry" vymýšlet, přičemž uměl být natolik přesvědčivý, že mu orgány činné v trestním řízení uvěřily. Stěžovatel dále s odkazem na přípis ze dne 3. 6. 2019 a řadu listinných důkazů v něm vypočtených trvá na tom, že jeho čin nebyl žádným způsobem majetkově motivován, zdůrazňuje, že nebyl ve finanční tísni a dluhy, které v inkriminovaném období měl, splácel buď sám, nebo s pomocí své matky, která mu velmi pomáhala a finančně ho podporovala. Stěžovatel opakuje, že část jeho výpovědi svědčící o jeho nepříznivé finanční situaci byla opět pouze součástí "komunikační hry". Proto soudům navrhl provést důkaz čestným prohlášením své matky, potažmo jejím výslechem. Stěžovateli není jasné, proč soudy nepovažují úřední záznam o výjezdu stálé výjezdové skupiny Policie České republiky ze dne 29. 6. 2014 za dostatečně přesvědčivý. V něm je totiž výslovně uvedeno, že "pachatel při útěku omylem sebral batoh poškozeného". Stěžovatel tudíž požaduje, aby soud provedl výslech příslušníků Policie České republiky, kteří byli předmětného výjezdu účastni. Poukazuje na skutečnost, že soudy v tomto směru vycházely v podstatě jen z jeho nepravdivých tvrzení, která byla součástí zmiňované "komunikační hry". V této souvislosti dále poukazuje na vzniknuvší logický rozpor v odůvodnění usnesení městského soudu, který na jedné straně tvrdí, že citovaný úřední záznam nepovažuje za přesvědčivý, a na straně druhé tvrdí, že vyslýchat policisty, kteří zasahovali na místě činu, po pěti letech od spáchání zločinu považuje za bezpředmětné, neboť jejich činnost je dostatečně zaznamenána v úředních záznamech obsažených ve spise. Za této situace byly dle názoru stěžovatele soudy povinny policisty vyslechnout a okolnost, že tak neučinily, považuje za procesní pochybení. Stěžovatel posléze opět soustřeďuje pozornost k posudku PhDr. Vavříka a v jednotlivostech uvádí, jaké závěry protisměrné ke zjištěním učiněným na základě posudku provedeného v původním řízení, se z něj podávají. 11. Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že převzal argumentaci městského soudu. Uvádí-li vrchní soud, že spáchaný trestný čin prizmatem aktuálního postoje stěžovatele hodnotit nelze, opomíjí, že v původním řízení šlo o (již zmiňovanou) "komunikační hru". Rovněž Nejvyšší soud shrnul, že stěžovatele usvědčuje zejména jeho plné doznání a znalecké posudky, které vycházejí z jeho výpovědí. Stěžovatel se dále vymezuje proti formulacím použitým vrchním soudem, které považuje za nekonkrétní. Oponuje rovněž závěrům o své nepříznivé finanční situaci v době činu. Podle stěžovatele nelze opomíjet, že i v rámci řízení o povolení obnovy se uplatní záruky spravedlivého procesu. Vrchní soud, dovozuje dále stěžovatel, neodůvodnil řádně, proč neprovedl jím navrhované stěžejní důkazy, resp. nevypořádal se ani s protichůdnými závěry posudku vyhotovené