IV.ÚS 53/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 53/22 ze dne 26. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. W., zastoupeného JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem, sídlem U První baterie 643/1, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021 č. j. 5 Tdo 850/2021-483 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 sp. zn. 8 To 227/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 11. 2019 č. j. 44 T 95/2019-222 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že spolu se svým bratrem nasprejovali na pilíř Karlova mostu nápis o rozměrech 5 x 2,5 metru, čímž způsobili poškozenému hlavnímu městu Praze škodu ve výši 40 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, k trestu vyhoštění na dobu pěti let a trestu propadnutí věci (dvou sprejů). Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí. Stěžovatelův bratr své jednání doznal, spolupachatelství stěžovatele však popřel. Dva na sobě nezávislí svědci opakovaně uvedli, že viděli obě přítomné osoby stříkat barvu sprejem, přičemž soud neměl o jejich důvěryhodnosti žádné pochyby. Tomu odpovídají výpovědi strážníků městské policie, podle nichž po příjezdu na místo viděli stěžovatelova bratra, jak stříká barvu sprejem, přičemž stěžovatel stál vedle a popíjel pivo. Jeden ze strážníků vypověděl, že po příjezdu umožnil stěžovateli se jít vymočit, načež se mu zdálo, že stěžovatel si při vykonávání potřeby "šudlal ruce" jako by si je chtěl omýt (od barvy). Rovněž ve volání na tísňovou linku zazněla informace o "sprejerech". 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom se skutkovými a právními závěry obvodního soudu. Skutečnost, že na stěžovatelových rukou nebyla nalezena barva, nevysvětluje toliko výše uvedená výpověď strážníka, ale i svědecká výpověď jedné ze svědkyň, která uvedla, že jeden ze "sprejerů" si odskočil ještě před příjezdem policie a poté již "nesprejoval" (stál poblíž a popíjel pivo), čemuž odpovídá záznam o příjezdu policie. Všechny ostatní skutkové námitky byly vyvráceny provedenými důkazy nebo jsou ryze spekulativní. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. K porušení stěžovatelových práv nedošlo tím, že se veřejného zasedání u městského soudu účastnil prostřednictvím videokonference (kvůli nepříznivé pandemické situaci). Stěžovatel se proti tomuto způsobu jeho "přítomnosti" nikterak neohradil, ani před konáním, ani v průběhu veřejného zasedání. Nadto v řízení před městským soudem nebyly prováděny žádné relevantní důkazy a stěžovatel měl možnost se ke všem skutečnostem vyjádřit. Dále Nejvyšší soud uvedl, že závěry soudů nižších stupňů nejsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Žádnému dovolacímu důvodu pak neodpovídají námitky, týkající se špatných podmínek v cele předběžného zadržení, nemožnosti kontaktovat obhájce a velvyslanectví z cely předběžného zadržení, nebo újmy způsobené mediálním pokrytím kauzy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že byl usvědčen na základě rozporných výpovědí svědků, kteří ho neidentifikovali při rekognici a nebyli vyslechnuti v přítomnosti obhájce. Jednání odvolacího soudu proběhlo nestandardním způsobem (bez opory v právních předpisech), přičemž se jej stěžovatel zúčastnil přes aplikaci Skype z místnosti soudu v Berlíně. Tlumočník byl přítomen v Praze. Internetové připojení nebylo kvalitní (vypadávalo) a tlumočníkovi nebylo rozumět. Stěžovatel tak přesně nechápal, co se u odvolacího soudu děje. Podle stěžovatele nemohlo být v tomto režimu [podle § 52a a 53 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] jednáno mezi různými zeměmi. Pandemická situace vylučovala překročení státní hranice a osobní stěžovatelovu účast u soudu. Dále stěžovatel upozorňuje na medializaci celého případu, nerespektující presumpci neviny obžalovaných. Soudy byly podle stěžovatele pod společenským tlakem rychle obžalované odsoudit. Nalézací soud přirovnal jednání stěžovatele k hypotetickému postříkání Braniborské brány v Berlíně českými turisty. Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení byla porušena zásada rychlosti, neboť trvalo déle než rok. Stěžovateli bylo dále upřeno právo na obhajobu, neboť právní pomoc mohl vyhledat až po propuštění z cely předběžného zadržení. Toto zadržení trvalo maximální možnou dobu bez možnosti kontaktu obhájce (velvyslanectví Spolkové republiky Německo), přičemž stěžovatel nemohl pod rozsvícenými světly spát. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Stěžovatel sice výslovně nenapadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že na ně poukazuje a počítá od něho i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1683/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodn