IV.ÚS 53/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 53/23 ze dne 12. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B., zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem, sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2022 č. j. 21 Cdo 1632/2022-258 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 12 Co 110/2021-220, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a statutárního města Ú., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Před obecnými soudy bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla ve shodě soudů všech instancí odmítnuta. 2. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti sice formálně nenapadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, z odůvodnění a příloh podání je však patrné, že argumentaci stěžovatelky lze vztáhnout i na toto rozhodnutí; od jeho doručení ostatně stěžovatelka počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu (které je v souladu se současnou rozhodovací praxí rovněž nutno napadnout, neboť z důvodu právní jistoty není žádoucí stav, aby po případném kasačním zásahu Ústavního soudu vůči rozhodnutí krajského soudu zůstalo pozdější, je přezkoumávající rozhodnutí Nejvyššího soudu, nedotčeno), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání. 3. Ústavní stížností se tedy stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svých práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4. Rozsudkem okresního soudu byla žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník dal stěžovatelce výpověď z pracovního poměru z důvodu organizační změny podle § 52 písm. c) zákoníku práce, a to pro nadbytečnost. Vedlejší účastník prokázal, že přijal rozhodnutí o organizační změně, která byla v příčinné souvislosti s danou výpovědí. Podkladem pro výpověď bylo rozhodnutí Rady města Ú. ze dne 11. 2. 2019 o zrušení předmětného pracovního místa ke dni 1. 3. 2019. S organizační změnou byla seznámena stěžovatelka nejpozději ve výpovědi. Podle okresního soudu nešlo o účelovou změnu. Okresní soud neshledal neplatnost výpovědi ani z důvodu nesplnění tzv. nabídkové povinnosti. Konečně okresní soud zvažoval neplatnost výpovědi z pracovního poměru i z hlediska § 16 odst. 2 zákoníku práce a provedl dokazování ke stěžovatelkou tvrzenému diskriminačnímu jednání z důvodu zdravotního postižení stěžovatelky. Dospěl k závěru, že ke dni výpovědi byla stěžovatelka osobou se zdravotním postižením s ohledem na její pracovní neschopnost delší než rok a následně zjištěnou invaliditu II. stupně. Okresní soud provedl dokazování k invaliditě stěžovatelky, k počtu zaměstnanců na oddělení kontroly vedlejšího účastníka, k pracovní náplni i pracovnímu hodnocení stěžovatelky, k jejímu odměňování, jakož i k odměňování jejích spolupracovníků. Podle okresního soudu stěžovatelka prokázala existenci skutečností nasvědčujících tomu, že s ní bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem oproti osobám ve srovnatelném postavení. Podmínky pro přenesení důkazního břemene tak byly naplněny. Dále uzavřel, že vedlejší účastník unesl důkazní břemeno, když v řízení bylo prokázáno, že kritéria zvolená při volbě nadbytečné zaměstnankyně byla neutrální a výběr stěžovatelky nebyl veden zakázanou diskriminační pohnutkou. 5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle krajského soudu okresní soud provedl ve věci dokazování ke všem rozhodným skutečnostem, důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Zjištěný skutkový stav tvořil dostatečný podklad pro právní posouzení a rozhodnutí věci. Právní posouzení shledal rovněž přiléhavým a správným. Krajský soud zcela přisvědčil závěrům okresního soudu, že vedlejší účastník dal (doručil) stěžovatelce řádnou výpověď z pracovního poměru s vymezením důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce, a že přijal rozhodnutí o organizační změně, které bylo v příčinné souvislosti s výpovědí. Rovněž se ztotožnil s posouzením, zda jednání vedlejšího účastníka lze považovat za diskriminační. Objektivitu a nediskriminaci při výběru nadbytečného zaměstnance prokazoval vedlejší účastník především svědeckou výpovědí nadřízené dotčených zaměstnanců, kterou shledal věrohodnou, a která podle své úvahy určila, který konkrétní zaměstnanec bude v důsledku organizační změny propuštěn jako nadbytečný. Svědkyně ve výpovědi věrohodně popsala poměry na pracovišti i úvahy, jimiž se řídila při výběru propuštěné zaměstnankyně. Bylo tak prokázáno, že výběr stěžovatelky nebyl zatížen jakoukoliv diskriminační pohnutkou. 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Podstatou dovolacích námitek byl nesouhlas s hodnocením důkazů, tedy nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž bylo rozhodnutí obecných soudů postaveno, což však nelze dovoláním úspěšně napadnout. Rozsudek krajského soudu shledal souladným s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Pakliže obecné soudy vyšly při závěru o neexistenci diskriminačního motivu při výběru nadbytečného zaměstnance z výpovědi svědkyně I. Č., není tento postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť nejde o důkazní prostředek zjevně nezpůsobilý, nezákonný, popř. provedený v rozporu se zásadou koncentrace řízení; pouze skutečnost, že svědkyně je zaměstnankyní vedlejšího účastníka a byla přímou nadřízenou stěžovatelky, sama o sobě nikterak důkazní hodnotu její výpovědi nedevalvuje v tom smyslu, že by byla nevěrohodná, ba (dokonce) lživá. V úvahách krajského soudu tak neshledal znaky zjevné svévole ani porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že v rozporu s doporučením veřejného ochránce práv, v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 1213/13 (N 172/78 SbNU 563) a i v rozporu s logikou vyšly z věrohodnosti svědkyně I. Č., která je však vedoucím zaměstnancem vedlejšího účastníka, a nezhodnotily ji dostatečně kriticky, ani nezohlednily její motiv svou výpovědí "pomoci" vedlejšímu účastníkovi. 8. Okresnímu soudu současně vytýká, že poučil vedlejšího účastníka o hmotném právu, čímž vybočil ze své poučovací povinnosti a narušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jakož i porušení zásady hospodárnosti, když namísto vyhovění žalobě na prvním jednání, svým postupem řízení protáhl a navýšil náklady obou stran. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soustavy soudů podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu se zdůrazňuje zásada minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, jež vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obec