IV.ÚS 530/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 530/18 ze dne 27. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. N. (Y. N.), t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Štěpánská 39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2017 sp. zn. 14 To 99/2017 a výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2017 č. j. Nt 406/2017-524, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ním spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a), b) a c) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. Nt 406/2017 se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením městský soud rozhodoval o návrhu státního zastupitelství na vydání stěžovatele do zahraničí ke dvěma trestním stíháním podle § 95 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Dospěl přitom k závěru, že vydání k oběma trestním stíháním je přípustné a stěžovatel tedy může být vydán buď do Spojených států amerických, kde se měl, stručně řečeno, dopustit neoprávněného vniknutí do zabezpečené počítačové sítě několika obchodních společností a neoprávněně tak získat přístup k osobním údajům z účtů jejich klientů (v počtu desítek milionů), jakož i do Ruské federace, kde se měl, stručně řečeno, dopustit odcizení majetku přes internet v rámci organizované skupiny. Stěžovatel přitom souhlasí se svým vydáním do Ruské federace, žádné trestné činnosti se však nedopustil. 3. Žádné ze stíhání není dle městského soudu promlčeno a obě jednání jsou trestná i dle právních předpisů České republiky, přičemž z listinných důkazů tento soud dospěl k závěru, že Spojené státy americké jsou demokratickou zemí s vysokým standardem ochrany práv a uspokojivě lze hodnotit i podmínky tamějšího vězeňství. Co se týče Ruské federace, nezjistil městský soud žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly záruky řádného řízení uvedené v žádosti její Generální prokuratury ze dne 12. 11. 2016. Tyto záruky nebyly zpochybňovány ani samotnou osobou vydávaného. Z materiálů dodaných cizozemskými orgány pak městský soud dospěl k závěru, že je vedeno trestní stíhání stěžovatele a z konkrétně vyjmenovaných důkazů vyplývá důvodné podezření, že pachatelem je stěžovatel. Zároveň městský soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by vydání mělo být nepřípustné podle § 91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Stěžovatel je dle soudu mladým, zdravým mužem, a nelze předpokládat, že by mu jeho vydáním hrozila nepřiměřená újma. Městský soud přitom nemůže hodnotit věrohodnost stěžovatelovy obhajoby, jde-li o otázku viny, nýbrž může posoudit pouze to, zda je podezření přiměřeně podloženo. Důvodnou neshledal městský soud námitku, že vydání brání nepřeložení návrhu státního zástupce do jeho mateřského jazyka. Rovněž tak dle soudu z ničeho nevyplývá, že by trestní stíhání ve Spojených státech amerických mělo mít politické pozadí. Stěžovatelova tvrzení jsou v tomto směru nepodložená a stíhané jednání má nepolitickou povahu. Konečně za nedůvodnou považuje městský soud i námitku hrozby nepřiměřeným trestem, neboť z americké právní úpravy dovodil, že více uložených trestů se vykonává souběžně. 4. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Vrchní soud rozhodoval ve veřejném zasedání, neboť prováděl další důkazy (zejména doplnění extradičních materiálů). Po zhodnocení nových důkazů shledal, že nejsou dány žádné důvody nepřípustnosti vydání vymezené v § 91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Dle vrchního soudu není dán ani důvod vyloučení soudce Pytlouna (předseda senátu městského soudu) pro jeho předchozí rozhodování o uvalení předběžné vazby. V takové situaci se dle soudu analogicky neuplatní § 30 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Při rozhodování o předběžné vazbě se rozhoduje pouze o riziku uprchnutí a vyhýbání se trestnímu stíhání. Naproti tomu ve vazebním řízení podle § 67 a násl. trestního řádu soudy posuzují rovněž existenci důvodného podezření, že skutek spáchala obviněná osoba. Rozhodování o předběžné vazbě tak nezakládá pochybnosti o budoucí nepodjatosti soudce. Trestná činnost stěžovatele dle vrchního soudu nemá výlučně politický či vojenský charakter, ale byla vedena zištnou motivací. Stíhání pak není promlčeno, neboť ve prospěch kvalifikované skutkové podstaty (s delší promlčecí lhůtou) hovoří podezření z páchání uvedené činnosti ve skupině a způsobení škody velkého rozsahu, jakkoliv jde v tomto aspektu jen o odhad. Proti vydání pak nebyly zjištěny ani žádné skutečnosti v oblasti porušování lidských práv a úrovně vězeňství. Stěžovateli nehrozí v případě odsouzení ani žádná nepřiměřená újma, vzhledem k jeho poměrům. Jeho rodina ho v České republice navštěvuje, takže ani v tomto ohledu nejde o neakceptovatelný stav. Podle zjištěných informací pak stěžovateli hrozí trest srovnatelný s trestem tuzemským. Tresty se ve Spojených státech amerických zásadně vykonávají souběžně, jen tresty za závažnou krádež osobní identity si musí odsouzený odpykat po výkonu trestu za jiné trestné činy - přitom tyto tresty za 2 trestné činy krádeže osobní identity mohou být dle úsudku soudce uloženy jako souběžné, po výkonu trestu za jiné trestné činy. Vrchní soud tak konstatoval, že reálně stěžovateli hrozí nikoli až 54 roků, jak namítala jeho obhajoba, ale 14 či 12 roků. Předložené důkazy dle vrchního soudu svědčí o důvodnosti trestního stíhání a obhajobou předložené závěry ve prospěch stěžovatele překračují rámec řízení o přípustnosti vydání, nevinu stěžovatele pak nijak neprokazují. Podezření tedy nadále trvá a vydání je z tohoto hlediska přípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Protiústavnost postupu městského soudu spatřuje stěžovatel ve vydání nepřezkoumatelného usnesení, v porušení stěžovatelova práva na obhajobu a ve skutečnosti, že rozhodoval vyloučený soudce. Nepřezkoumatelnost napadeného usnesení pak dovozuje stěžovatel z toho, že soud neodůvodnil své závěry ohledně celé řady skutečností. V první řadě jde o nepromlčení trestního stíhání. Tuto námitku stěžovatel v rámci předmětného řízení vznesl, přičemž městský soud dospěl k závěru, že podle právního řádu České republiky není trestní stíhání promlčeno. Uvedený závěr se však dle stěžovatele opírá o nesprávnou právní kvalifikaci údajného stěžovatelova jednání. Klíčové je v tomto směru zjištění výše škody, které určuje právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. Částky uvedené v dokumentech amerických orgánů přitom nelze nijak objektivně ověřit. Proto o tyto názory nelze opřít závěr o nepromlčení trestního stíhání. Pro své závěry tak neměl městský soud dostatek podkladů a měl tedy stěžovatelovo jednání posoudit podle obecné skutkové podstaty daného trestného činu, a tedy s výrazně kratší promlčecí lhůtou. V další části pak soud nesprávně kvalifikoval stěžovatelovo jednání (podle § 231 trestního zákoníku) jako páchané v organizované skupině, ačkoliv z důkazů naplnění tohoto znaku jednoznačně nevyplývá. Zejména není zřejmé, jaké další osoby se měly na jednání podílet a jakým způsobem. I v tomto případě tak mohl soud aplikovat pouze obecnou skutkovou podstatu, u níž je promlčecí lhůta podstatně kratší. S těmito námitkami se městský soud vůbec nevypořádal. 6. Nepřezkoumatelnost napadeného usnesení městského soudu pak stěžovatel dovozuje rovněž z nedostatečného vypořádání závěru ohledně toho, zda stěžovatel bude v případě vydání vzhledem ke svému věku, osobním poměrům a závažnosti skutku nepřiměřeně postižen. Soud v odůvodnění usnesení neuvedl, jak hodnotil důkazy k osobním poměrům stěžovatele a nerozvedl ani, z jakého důvodu odmítl provést důkaz obsahu cizí právní normy (ke zjištění hrozícího trestu ve Spojených státech ameri