IV.ÚS 530/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 530/21 ze dne 23. 3. 2021 U 6/105 SbNU 449 Přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z rozhodování v trestním řízení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2020 č. j. 6 To 64/2020-5596 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. července 2020 č. j. 61 T 11/2018-5579, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu napadených usnesení se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozhodl, že předseda senátu R. K. není vyloučen z rozhodování věci, která je vedena u krajského soudu pod sp. zn. 61 T 11/2018. Stěžovatel byl v této trestní věci uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a dvou měsíců a peněžitému trestu ve výši 1 500 000 Kč. Dále mu byla stanovena povinnost zaplatit s ostatními obžalovanými na náhradě škody částku 19 371 674 Kč. 3. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, k jehož odůvodnění připojil vyjádření svědka P. R., který uvedl, že při rozhovoru s dalším obžalovaným ve stěžovatelově trestní věci (V. Ž.) mu bylo řečeno, že tomuto obžalovanému se podařilo díky úplatku ve výši 3 000 000 Kč předsedovi senátu K. snížit tresty pro něj a jeho rodinné příslušníky na minimum. To podle stěžovatele vyvolává pochybnosti o nestrannosti uvedeného soudce, který by měl být pro řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen z rozhodování. Při veřejném zasedání byli vyslechnuti svědci P. R., který zopakoval skutečnosti uvedené v jeho vyjádření, a V. Ž., který všechny tyto skutečnosti popřel a označil za totální výmysl. 4. V napadeném usnesení krajský soud dospěl k závěru, že předseda senátu nemá vztah k žádnému z účastníků a nepřijal jakékoliv plnění. Vzhledem k tomu, že V. Ž. i členové jeho rodiny byli v dané trestní věci odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody, je zcela nelogická úvaha o ovlivnění předsedy senátu. V řízení tak absentuje jakákoliv skutečnost, která by mohla vyvolat pochybnosti o podjatosti předsedy senátu. 5. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry krajského soudu, neboť tvrzení svědka P. R. je zcela osamocené, a vzhledem k výsledku trestního stíhání i naprosto nelogické, až absurdní. Zároveň P. R. nebyl přímým svědkem, nýbrž vypovídal pouze o tom, co mu měl říct V. Ž. Ten to však zcela popřel, a to i při konfrontaci. Z kontextu rozhodnutí krajského soudu je pak zřejmé, že svědka P. R. považoval za nevěrohodného. Konečně vrchní soud odmítl i stěžovatelovu námitku, že obžalovaným Ž. byly v dané trestní věci uloženy výrazně nižší tresty než stěžovateli. Všechny tresty byly uloženy v rámci zákonné sazby (5 až 10 let). T. Ž. byl uložen trest zcela srovnatelný se stěžovatelovým (trest odnětí svobody na 7 let a peněžitý trest 1 000 000 Kč), V. Ž. a B. Ž. tresty jen o něco mírnější (tresty odnětí svobody na 5 roků a 11 měsíců a 5 roků a 3 měsíce, jakož i peněžité tresty). Tyto rozdíly byly podrobně odůvodněny v odsuzujícím rozsudku krajského soudu (a byly přezkoumány odvolacím soudem). Z uvedených skutečností tak podle vrchního soudu nelze dovodit jakoukoliv podjatost předsedy senátu. Právní úprava neumožňuje vyloučení konkrétního soudce toliko na základě osamoceného, ničím nepodloženého nařčení soudce z převzetí úplatku. Vyloučení soudce musí být výjimečnou okolností s ohledem na ústavní zakotvení práva na zákonného soudce. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že v první řadě krajský soud pochybil, vydal-li napadené usnesení o vyloučení předsedy senátu až po meritorním rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, zvlášť byla-li základním argumentem tohoto návrhu podjatost rozhodujícího soudce. Námitka podjatosti měla být podle stěžovatele vyřízena přednostně. Stejného pochybení se dopustil i vrchní soud při vydávání jeho napadeného usnesení. K obsahu usnesení stěžovatel namítá, že samotné prohlášení předsedy senátu o jeho nepodjatosti nemůže vyvrátit vznesené pochybnosti. Pochybnosti o podjatosti přitom nevyvolává pouze případná důvodnost podezření z přijetí úplatku, ale již samotné obrácení se stěžovatele na státní zastupitelství, aby toto podezření prověřilo. Navíc stěžovatel zdůrazňuje, že podezření z přijetí úplatku se týkalo přímo stěžovatelovy kauzy. V napadeném rozhodnutí není dostatečně vyvrácena výpověď svědka, který poznatek o úplatku přinesl, a chybí i hodnocení věrohodnosti svědka, který měl předsedu senátu uplácet. Tato osoba navíc měla vypovídat v pozici spoluobviněného, a nikoliv svědka. Z uvedených důvodů hodnotí stěžovatel rozhodnutí krajského soudu jako nepřezkoumatelné. 7. Usnesení vrchního soudu pak obsahuje pouze obecné hodnocení toho, zda údajně uplácejícímu obviněnému (a jeho rodinným příslušníkům) byl uložen mírný trest. Stěžovatel je toho názoru, že jemu samotnému byl původně uložen velmi přísný trest ve srovnání s údajně uplácejícím obviněným. Vrchní soud podle stěžovatele bagatelizoval motiv, který mohl vést spoluobviněného k uvedení nepravdivé výpovědi. Nehledě na skutečnost, že vyslýchán byl týmž soudcem, kterému měl údajně úplatek poskytnout. Stěžovatel se tak nedomohl toho, aby byla jím vznesená námitka podjatosti náležitě posouzena a podezření jednoznačně vyvráceno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zpravidla odmítá soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost ústavní stížnost brojící proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o (ne)vyloučení soudce podle § 30 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18 nebo ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4005/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), neboť obsahově totožné námitky mohou být uplatněny cestou opravných prostředků brojících proti meritorním rozhodnutím ve věci, včetně stížnosti proti usnesení, jímž se zamítá návrh na povolení obnovy řízení. Rozhodnutí o těchto opravných prostředcích lze tedy považovat za procesní prostředky způsobilé k ochraně základních práv a svobod obviněných. V dané věci však stěžovatel namítá, že vrchní soud nejprve vydal rozhodnutí o stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení a až následně se zabýval stížností proti usnesení, jímž nebyl předseda senátu vyloučen z rozhodování v dané věci. Bylo-li konečné meritorní rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení vydáno před usnesením, jímž bylo rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení soudce, nelze řízení, z něhož vzešlo ono dříve vydané rozhodnutí, logicky považovat za prostředek, v němž by bylo možné uplatnit obsahově totožné námitky. Takový postup není sám o sobě protiprávní, jak namítá stěžovatel. Rozhodne-li však stížnostní soud nejdříve o stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé a teprve následně o stížnosti podle § 30 trestního řádu proti usnesení, kterým nebyl soudce nalézacího soudu vyloučen z rozhodování v dané věci, neuplatní se procesní překážka nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Úst