IV.ÚS 531/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 531/16 ze dne 11. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti RANDA s. r. o., se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 2661/2012-1365, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 3. 2012 č. j. 22 Co 192/2010-1156 a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2009 č. j. 5 C 184/2007-634, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2016, doplněné podáním ze dne 16. 2. 2016, se obchodní společnost RANDA s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími civilních soudů, vydanými v řízení o zaplacení částky 84 614 Kč, bylo porušeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Listiny, čl. 11 odst. 1 a čl. 4 Ústavy. Stěžovatelka navrhuje, aby ústavní soud zrušil: * usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 2661/2012-1365 ve výroku I ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanými č. 1 a č. 3 [když pouze ve vztahu k žalovaným č. 1 a č. 3 po postoupení části pohledávky na žalobce b) má stěžovatelka postavení žalobce], a v souvisejícím nákladovém výroku II, * rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 3. 2012 č. j. 22 Co 192/2010-1156 ve výroku I, pokud jde o potvrzení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2009 č. j. 5 C 184/2007-634 ve věci samé ve vztahu k žalovaným č. 1 a č. 3, a ve výroku I, pokud jde o potvrzení citovaného rozsudku okresního soudu ohledně náhrady nákladů řízení před tímto soudem ve vztahu ke všem žalovaným; dále též ve výrocích II a III, a * rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2009 č. j. 5 C 184/2007-634 ve výroku I ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými č. 1 a č. 3, ve výroku II, ve výroku III, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 3 a ve výroku VII. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 5 C 184/2007 vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se v civilním sporu domáhala vydání bezdůvodného obohacení (resp. náhrady škody) ve výši 84 614 Kč, kterého se mělo dostat konkursní podstatě úpadce VITKA Brněnec a. s. tím, že byly neoprávněně zadrženy její finanční prostředky. Dne 11. 12. 2009 rozsudkem č. j. 5 C 184/2007-634 Okresní soud ve Svitavách (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných 1 až 6 zaplacení částky 84 614 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni zavázal nahradit žalovaným náklady řízení, a to prvnímu žalovanému ve výši 29 024 Kč, druhému a třetímu žalovanému ve výši 44 316,50 Kč, čtvrtému žalovanému ve výši 22 290 Kč a šestému žalovanému ve výši 58 509,92 Kč. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že požadované peníze se v době opětovného zabrání podniku skutečně nacházely v areálu úpadce a že byly v jejím vlastnictví. Nalézací soud proto žalobu zamítl pro nedoložení vzniku škody. Dne 8. 3. 2012 rozsudkem č. j. 22 Co 192/2010-1156 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") poté, co v průběhu odvolacího řízení k návrhu žalobkyně usnesením ze dne 19. 1. 2012 rozhodl, že namísto dosavadní žalobkyně bude v řízení ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. [dále jen "žalobce b)"], rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 12. 2009 č. j. 5 C 184/2007-634 potvrdil (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl náležité dokazování, na jehož základě dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, ztotožnil se se závěry nalézacího soudu, že nebylo namístě doplnit dokazování elektronickým účetnictvím úpadce a že se neprokázalo, že by se ke dni převzetí areálu správcem konkursní podstaty úpadce (k 13. 9. 2005) nacházely v areálu finanční prostředky náležející žalobkyni. K tvrzením uplatněným nově až v průběhu odvolacího řízení odvolací soud nepřihlédl s poukazem na ustanovení § 205a o. s. ř. Dne 30. 9. 2015 usnesením č. j. 29 Cdo 2661/2012-1365 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2012 č. j. 22 Co 192/2010-1156 odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a byl též porušen čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy. Uvedla, že v areálu v Brněnci 17, kde působil i úpadce VITKA Brněnec a. s., utržila z prodejů ručně pletených přízí, které tam měla uskladněné a které tam od roku 2004 prodávala, částku minimálně ve výši 84 614 Kč v hotovosti, kterou si úpadce ponechal a kterou jí správci konkursní podstaty úpadce nevrátili, naopak majetek konkursní podstaty úpadce prohospodařili. Stěžovatelka má za to, že skutková zjištění soudu nalézacího i soudu odvolacího byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy; podrobně uvedla skutkové okolnosti své věci a polemizovala s jejich hodnocením odvolacím soudem. Neprovedení jí navrhovaného důkazu elektronickým účetnictvím úpadce označila za libovůli soudu. Postup odvolacího soudu podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. a závěry dovolacího soudu, označila za rozporné se zákonem a za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy. Za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy a čl. 11 Listiny stěžovatelka označila skutečnost, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 12. 2009, a tím i všechny jeho náhradově nákladové výroky, jimiž byla zavázána nahradit náklady žalovaným č. 2, č. 4, č. 5 a č. 6, přestože byli žalováni žalobcem b). Poukázala na rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 22 Co 577/2009-1573, v němž jmenovaný soud rozhodl tak, že "se rozsudek Okresního soudu ve Svitavách pod bodem II potvrzuje ve znění, že náhradu nákladů hradí nástupce původního žalobce, tj. společnost Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o." Nalézací soud ve vyjádření ze dne 15. 9. 2016 k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že argumentaci v něm obsaženou považuje za dostatečnou. Protože toto vyjádření neobsahovalo žádné skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly známy z předchozího průběhu řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k eventuální replice. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka tvrdila, že nalézací soud i odvolací soud porušily požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny tím, že její věc nesprávně posoudily, neboť jejich skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dále neprovedením důkazu elektronickým účetnictvím úpadce a tím, že jí byla uložena povinnost hradit náklady žalovaným č. 2, č. 4, č. 5 a č. 6, přestože byli žalováni žalobcem b). Ústavní soud k tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování v řízení před nalézacím soudem připomíná, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem mohou být v ústavní stížnos