IV.ÚS 533/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 533/14 ze dne 26. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Agro Havlát, s. r. o., se sídlem Dlouhá 448, Křižanov, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011-A-25, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, 1 VSOL 239/2013-A-42 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, 29 NSČR 102/2013-A-50 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011-B-11, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, 1 VSOL 546/2013-B-18 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, 29 NSČR 103/2013-B-35 a o návrhu na zrušení § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2014 (doručené téhož dne a doplněné podáním ze dne 3. 12. 2014) navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). II. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 2. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011-A-25 na návrh věřitelů rozhodl mimo jiné tak, že zjistil úpadek dlužníka (dále jen "stěžovatelky") a ustanovil insolvenčního správce, když návrhy stěžovatelky vznesené před soudem neměl za důvodné. Stěžovatelka žádným způsobem neprokázala, že by zboží dodané dodavateli (dvěma z věřitelů) vykazovalo tvrzené vady, které jim stěžovatelka prokazatelným způsobem neoznámila a ani po zahájení insolvenčního řízení neučinila žádný krok zpochybňující jejich nároky a pohledávky fakticky uznala. Krajský soud uzavřel s tím, že obranu stěžovatelky považuje za neúspěšnou a její argumenty při rozhodování nevzal v úvahu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 5. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, 1 VSOL 239/2013-A-42 usnesení soudu prvního stupně v uvedených a odvoláním stěžovatelky napadených výrocích potvrdil. Odvolací soud, který zopakoval a doplnil dokazování, se ztotožnil se závěrem krajského soudu, poukázal na účelovost obrany stěžovatelky, která v průběhu řízení měnila stanovisko k pohledávkám, neodůvodněně požadovala delší lhůty k předložení dalších důkazů a ani přes výzvu soudu prvního stupně nepředložila seznamy závazků, majetku a zaměstnanců. Odvolací soud zdůraznil, že i kdyby navrhovatelé nedoložili řádně splatnou pohledávku, nebylo by to důvodem pro změnu rozhodnutí o úpadku, neboť i tak by bylo možné uzavřít, že stěžovatelka je v úpadku, a to s ohledem na pohledávky splatné déle než tři měsíce po splatnosti dalších stěžovatelčiných věřitelů, vůči nimž ostatně stěžovatelka ničeho nenamítala (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 17/2009). Odvolací soud konečně poukázal na to, že jsou-li splněny podmínky úpadku dlužníka podle § 3 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona, a to zejména jeho platební neschopnost, nelze nutit insolvenční navrhovatele, aby k vymožení svých splatných pohledávek vůči dlužníku volili cestu civilního sporného řízení, a nikoliv řízení insolvenčního. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, 29 NSČR 102/2013-A-50 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud zdůraznil (s odkazem na vlastní judikaturu sp. zn 29 NSČR 22/2009, 29 NSČR 19/2010 a 29 NSČR 71/2012), že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Obdobně dovolací soud (s odkazem na sp. zn. 29 NSČR 17/2009) konstatoval, že úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti je osvědčen bez ohledu na to, zda splatné pohledávky vůči němu doložili insolvenční navrhovatelé. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011-B-11, prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs (výrok I.) a uvedl, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok II.). Krajský soud uzavřel (a to i s ohledem na výše uvedený deficit sanačních důvodů), že konkurs je jediným možným řešením úpadku stěžovatelky. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 7. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, 1 VSOL 546/2013-B-18 usnesení krajského soudu ve výroku I. jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud konstatoval nedůvodnost námitek stěžovatelky a zdůraznil, že v této fázi řízení, kdy rozhodnutí o úpadku stěžovatelky je pravomocné a kdy předmětem řízení je toliko způsob řešení stěžovatelčina úpadku, jsou námitky zpochybňující samotné zahájení insolvenčního řízení zcela irelevantními. Zcela bez právního významu je rovněž námitka stěžovatelky týkající se nedůvodnosti pohledávky navrhujících věřitelů, neboť tyto mohla popírat nejpozději u přezkumného jednání dne 3. 5. 2013, k němuž se však nedostavila a pohledávky navrhujících věřitelů tak byly zjištěny. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2013 č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, 29 NSČR 103/2013-B-35 dovolání stěžovatelky z důvodu nepřípustnosti odmítl. Odkázal přitom na vlastní usnesení sp. zn 29 NSČR 12/2011, že opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu; nemůže však uspět opravný prostředek, který spočívá na argumentech zpochybňujících (jen) předpoklady rozhodnutí o úpadku. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla průběh soudního řízení, dokazování a připomněla, že nepopírala a nepopírá, že "pravděpodobně má dluh vůči navrhovatelům". Civilní soudy, které nesprávně posoudily otázku vzniku a zejména výše pohledávky, jí navíc neposkytly více času k obraně a nepřihlédly k její druhotné platební neschopnosti. Stěžovatelka se domnívá, že v souzené věci by mohla mít pohledávku vůči navrhovatelům dokonce sama, a to z titulu náhrady škody, neboť byla věřitelkou pohledávek za dodané zboží do Švýcarska. Z tohoto důvodu je také zákonné ustanovení [Poznámka ÚS: zřejmě § 3 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], které stanoví jako podmínku pro prohlášení úpadku neuhrazení pohledávek 30 dní po jejich splatnosti, rozporné s čl. 26 Listiny pro jeho nepřiměřenost a protiústavnost. Stěžovatelka se (stejně jako v odvolání a v dovolání) domnívá, že civilní soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 29 Cdo 4462/2011) týkající se nesplnění podmínek pro uplatnění insolvenčního zákona, když se mělo postupovat v řízení nalézacím podle o. s. ř. IV. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud konstatu