IV.ÚS 534/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 534/13 ze dne 3. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Jiřího Kočaře, právně zastoupeného advokátkou Zuzanou Nussbergerovou, Čajkovského 8, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 686/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011 sp. zn. 53 Co 288/2011 a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 23 C 399/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal toho, aby žalovaný byl povinen uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků p. č. X1 o výměře 27.462,- m2, p.č. X2 o výměře 2.259,- m2, p.č. X3 o výměře 52.472,- m2, všechny v obci hl. m. Praha, k. ú. Březiněves, všechny zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha na l. v. č. X4 pro obec Praha, k. ú. Březiněves, event., aby na něj žalovaný převedl pozemky určené soudem, jejichž hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality se rovná hodnotě nevypořádaného restitučního nároku ve výši 609.582,04,- Kč. Stěžovatel je od roku 1998 osobou provozující zemědělskou prvovýrobu a splňuje podmínky pro vyjmutí z kategorie postupníků, na které dopadá tzv. restituční tečka. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy prokázal, že za postoupení nároků zaplatil tržní cenu orné půdy podprůměrné kvality, tedy zhruba trojnásobek původní ceny odhadní, a to právě proto, že pozemky potřeboval k rozšíření své zemědělské výroby. Dále stěžovatel obecným soudům předložil důkazy o tom, že povinný do veřejných nabídek dlouhodobě zařazoval pozemky, z nichž svůj nárok nemohl uspokojit. Stěžovatelem navržené důkazy soud I. stupně sice provedl, avšak do svého rozhodnutí nijak nepromítl. Důvodem pro zamítnutí žaloby nebyla skutečnost, že by stěžovatel neprovozoval zemědělskou prvovýrobu, ale to, že svůj restituční nárok nabyl až po účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. a poté, co Ústavní soud rozhodl ústavním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05, tudíž již nemohl být v legitimním očekávání stran uspokojení svého nároku. V souvislosti s uvedeným stěžovatel uvádí, že obecné soudy zcela pominuly, že teprve 12. 10. 2006 nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 400/01, kterým byl nárok přiznán oprávněné osobě. Úvaha soudu tak podle stěžovatele postrádá vší logiky, neboť, ač zákonem č. 253/2003 Sb. nebylo nijak dotčeno ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., stalo by se toto ustanovení nepoužitelným, neboť žádný postupník, s výjimkou postupníků uvedených v ustanovení § 13 odst. 8 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., by nemohl být v legitimním očekávání. Odvolací soud vyšel při projednávání předmětného případu pouze ze zjištění, že stěžovatel nabyl restituční nárok v roce 2008, a to od osoby, která nebyla původním restituentem. K obdobným závěrům dospěl též Nejvyšší soud, který dodal, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 je vybudován na zcela odlišných skutkových okolnostech a nelze ho na danou věc vztáhnout. Dovolací soud však zcela pominul např. své rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 302/2007, v němž vyslovil právní názor, podle něhož postupníci, u nichž by zánik práva na náhradní pozemek působil neúměrnou újmu, zejména pokud pozemky potřebují pro svou zemědělskou činnost, a finanční úhrada pro ně znamená újmu nepoměrnou ztrátě majetku, spočívajícího v nároku na náhradní pozemek, jsou z této kategorie vyčleněni. Důvodem je pak skutečnost, že je třeba nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem na ukončení procesu restitucí a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. Dále stěžovatel odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1071/2007 a 28 Cdo 101/2009, podle nichž Nejvyšší soud poskytl ochranu práv těch postupníků, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako neúměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a pokud finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku spočívajícího v nároku na náhradní pozemek. Nejvyšší soud tak svojí judikaturou připustil výjimku z restituční tečky pro postupníky, kteří jsou soukromě hospodařícími zemědělci a cesí získali nároky na vydání pozemků s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství, při čemž překážkou zde není, ani když zemědělskou činnost nevykonávají osobně, ale zapojením právnické osoby. Stěžovatel dospívá k závěru, že Nejvyšší soud ve své judikatuře rozlišuje nároky postupníků podle toho, za jakým účelem nárok na získání náhradních pozemků nabyli, zda je to za účelem další spekulace nebo za účelem zemědělského obhospodařování. To je rovněž případ stěžovatele. V žádném z výše uvedených rozhodnutí nepovažoval Nejvyšší soud za podstatné, kdy smlouva o cesi byla uzavřena a dokonce nepovažoval ani za důležité, kdy postupník nárok na náhradní pozemky získal. Byť byla smlouva o cesi uzavřena po účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. a poté, co Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05, nemůže být stěžovateli kladeno k tíži, že se spolehl na serióznost žalovaného, že bude postupovat v souladu s obecným zájmem na ukončení restitucí, ochrany základních práv stěžovatele a nebude restituční proces jakkoli blokovat. Závěrem stěžovatel shrnul, že podle jeho mínění obecné soudy svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily, a to zejména s přihlédnutím ke stěžovatelem uvedené judikatuře Nejvyššího soudu. Pokud Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že uplynutím zákonem stanovených lhůt dochází pouze k zániku práva na poskytnutí náhradního pozemku jako jednoho ze způsobů náhradního uspokojení restitučního nároku, nutno uvést, že náhrada v penězích by činila cca jednu třetinu ceny, kterou stěžovatel za restituční nárok zaplatil. Navíc stěžovateli jde primárně o vydání zemědělských pozemků, aby na nich mohl hospodařit. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. K právní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že smyslem restitučního zákonodárství bylo zmírnit alespoň některé křivdy způsobené v období nesvobody. V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že stěžovatel není osobou, jíž byla v minulosti způsobena křivda a svůj restituční nárok nabyl až po účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. a poté, co Ústavní soud rozhodl ústavním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05, tudíž již nemohl být v legitimním očekávání stran uspokojení svého nároku. Skutečnost, že zákonodárce stanovil pro "původní oprávněné osoby" a jejich dědice příznivější podmínky, než pro osoby, které do restitučních vztahů vstoupily na základě vlastního smluvního jednání, považuje Ústavní soud za legitimní. Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu, je třeba podotknout, že u rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohle