IV.ÚS 535/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 535/05 ze dne 6. 2. 2008 N 28/48 SbNU 387 K podmínkám vydání platebního rozkazu a prominutí zmeškání lhůty při podání odporu proti platebnímu rozkazu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 6. února 2008 sp. zn. IV. ÚS 535/05 ve věci ústavní stížnosti ČEPRO, a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 Ro 4395/2004-36 ze dne 12. ledna 2005 a platebnímu rozkazu vydanému Městským soudem v Praze dne 3. září 2004 č. j. 61 Ro 4395/2004-9, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení žalovanou částku, za účasti účastníků řízení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení obchodní společnosti M Port, s. r. o. I. V řízení se pokračuje. II. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 61 Ro 4395/2004-36 ze dne 12. ledna 2005 a platebním rozkazem vydaným Městským soudem v Praze dne 3. září 2004 č. j. 61 Ro 4395/2004-9 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze se zrušují. Odůvodnění 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. srpna 2005, obchodní společnost ČEPRO, a. s., (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že Městský soud v Praze platebním rozkazem ze dne 3. září 2004 č. j. 61 Ro 4395/2004-9 uložil stěžovatelce, aby do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatila žalobci - obchodní společnosti M Port, s. r. o., (dále jen "vedlejší účastník řízení") pohledávku ve výši 348 223 955,30 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 30. července 2004 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 1 232 383 Kč. Usnesením téhož soudu č. j. 61 Ro 4395/2004-36 ze dne 12. ledna 2005 byl návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k pozdě podanému odporu proti platebnímu rozkazu zamítnut (výrok I.) a odpor stěžovatelky do platebního rozkazu byl odmítnut (výrok II.). Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005 napadené usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Odo 1153/2005-106 ze dne 22. února 2006 dovolání jako nepřípustné odmítl. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vedlejší účastník řízení se návrhem na vydání platebního rozkazu u Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2004 domáhal zaplacení 348 223 955,30 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé údajným porušením povinností stěžovatelky vyplývajících ze smlouvy o skladování a přepravě zboží. Městský soud v Praze platební rozkaz dne 3. září 2004 vydal. Při vyznačení doložky právní moci ke dni 24. září 2004 Městský soud v Praze vycházel z chybného předpokladu, že platební rozkaz byl stěžovatelce řádně doručen. Stěžovatelka se o celém soudním řízení, tedy i o existenci pravomocného platebního rozkazu, dozvěděla až prostřednictvím orgánů Policie České republiky dne 19. listopadu 2004. Stěžovatelka proto podala proti platebnímu rozkazu dne 24. 11. 2004 odpor, který doplnila návrhem na prominutí zmeškání lhůty. Městský soud v Praze žádost o prominutí zmeškané lhůty zamítl a podaný odpor odmítl jako opožděně podaný. Podle názoru stěžovatelky bylo postupem obecných soudů porušeno právo na rovné postavení účastníků řízení. Nedoručením platebního rozkazu stěžovatelka nemohla uplatnit relevantní námitky - zejména námitku promlčení, jelikož z tvrzení uvedeného v návrhu na vydání platebního rozkazu vyplývá, že škoda vznikla v roce 1996, přičemž návrh sám byl podán až v roce 2004, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Stěžovatelka má za to, že ve věci rozhodující soudy tím, že ve svých rozhodnutích o podaných opravných prostředích nevzaly v úvahu namítanou absenci doručení platebního rozkazu, informace o trestněprávním pozadí celé záležitosti a daly při procesním postupu přednost pouze formálním aspektům, porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu. 4. Návrhem ze dne 5. prosince 2005 stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti platebního rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 61 Ro 4395/2004-9 ze dne 3. září 2004 s tím, že odložení vykonatelnosti je ve veřejném zájmu, neboť v jejím skladovacím systému se nacházejí pohonné hmoty, které jsou součástí státních hmotných rezerv a zároveň nouzovými zásobami ropy ve smyslu zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění zákona č. 560/2004 Sb. Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl a usnesením č. j. IV. ÚS 535/05-46 ze dne 2. března 2006 vykonatelnost uvedeného platebního rozkazu odložil do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. 5. Ústavní soud dále usnesením č. j. IV. ÚS 535/05-70 ze dne 5. června 2007 řízení ve věci podané předmětné ústavní stížnosti přerušil do doby pravomocného skončení trestního řízení vedeného Policií České republiky pod sp. zn. ČTS OKFK-3/42005. Ze zprávy Policie České republiky doručené Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2007 se zjišťuje, že termín skončení vyšetřování je závislý především na vyřízení vyžádaných právních pomocí a rozhodnutí soudu týkajících se skutečnosti, zda lze obviněného Ing. K. považovat za uprchlého ve smyslu § 302 trestního řádu, či nikoliv. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na předpokládanou délku trestního řízení není důvod vyčkávat skončení trestního řízení, a rozhodl o pokračování v řízení o ústavní stížnosti. 6. V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření a vyžádal si spis Městského soudu v Praze sp. zn. 61 Ro 4395/2004 (dále jen "soudní spis"). 7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru předmětný platební rozkaz byl převzat osobou uvedenou v ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), odkázal na právní závěr vyslovený Vrchním soudem v Praze v usnesení č. j. 12 Cmo 69/2005-62 ze dne 27. června 2005 a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť jeho postupem k porušení základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo. 8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že podle jeho názoru pokud došlo k pochybení při doručení předmětné zásilky s platebním rozkazem, pak nikoli nesprávným postupem soudu nebo doručujícího orgánu, nýbrž v době, kdy zásilka byla v dispozici stěžovatelky v jejím podniku. 9. Stěžovatelka, jakož i vedlejší účastník řízení repliku k podaným vyjádřením účastníků řízení nepodali. 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Proto není důvod vyčkávat výsledků stále ještě probíhajícího trestního řízení a o ústavní stížnosti rozhodl. 11. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1153/2005-106 ze dne 22. února 2006 stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla, Ústavní soud se proto tímto rozhodnutím nezabýval. 12. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Takováto situace v projednávané věci nastala a účastníci i vedlejší účastník řízení vyjádřili souhlas s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. 13. Ústavní soud opakovaně judikoval [např. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU)], že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 1 odst. 1, čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 14. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen