IV.ÚS 537/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 537/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 8 Tdo 1134/2021-902 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2021 č. j. 3 To 276/2020-851, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 č. j. 81 T 136/2017-794 stěžovatele uznal vinným dvěma zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tyto zločiny ho odsoudil podle § 209 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o náhradě škody. Uvedených zločinů se stěžovatel podle okresního soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že ve dvou vymezených obdobích v areálu obchodní společnosti Třinecké železárny, a. s. (dále jen " společnost TŽ"), s úmyslem získat majetkový prospěch, jako zaměstnanec obchodní společnosti Strojírny a stavby Třinec, a. s. (dále jen "poškozená společnost"), prostřednictvím této společnosti nechal objednat u obchodní společnosti ARCIMPEX, s. r. o. (dále jen "společnost ARCIMPEX"), specifikovaný svařovací drát, přestože si byl vědom, že tento materiál nebude použit na zakázkách prováděných poškozenou společností a nebude ani dodáván jejím prostřednictvím jiným obchodním společnostem, následně ho nechal dopsat na interní doklad poškozené společnosti s označením "průvodka", který sloužil jako podklad k vyhotovení dodacích listů a fakturaci za provedené zakázky pro společnost TŽ, na základě čehož byl tento materiál nejprve společností TŽ poškozené společnosti uhrazen, a po zjištění, že tento materiál nebyl dodán, byly platby poškozenou společností vráceny, přičemž ve skutečnosti nebyl při výrobě či opravách prováděných pro společnost TŽ ani pro jinou obchodní společnost v tomto období použit, či jiné fakticky dodán, a s tímto materiálem stěžovatel naložil nezjištěným způsobem ve svůj prospěch, když v konkretizovaných případech osobně potvrdil převzetí materiálu (v jednom případě nechal potvrdit převzetí materiálu skladnicí), přičemž uvedené dodávky byly poškozenou společností řádně uhrazeny, a tím jí způsobil škodu v prvním období ve výši 521 183 Kč a v druhém období ve výši 956 508,75 Kč. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele na stejných skutkových závěrech, které učinil okresní soud, uznal vinným dvěma zločiny podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), a stěžovatele za ně podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu znovu rozhodl o náhradě škody. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy v zásadním rozporu s provedenými důkazy dospěly k závěru, že se skutky kladené mu za vinu staly a naplňují všechny znaky zločinů podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud v pořadí první rozsudek okresního soudu zrušil s odůvodněním, že je nutné objasnit, zda předmětný drát byl skutečně společností ARCIMPEX dodáván. Při rozhodování o druhém odvolání krajský soud zasedal v jiném složení, což představuje porušení práva na zákonného soudce. 6. Stěžovatel oponuje výsledkům provedeného dokazování a závěry soudů s tím, že se nevypořádaly s otázkou, jak bylo možné, aby po dobu tří let byl drát dodáván, skladován a jím pravidelně odcizován, když nikdo ze zaměstnanců tuto skutečnost nezaznamenal a uskladněného drátu si nevšiml. Skutková zjištění stěžovatel označuje za extrémně vadná a učiněná v rozporu s pravidlem in dubio pro reo zejména proto, že v situaci, kdy si zaměstnanci poškozené společnosti nevybavují, že by předmětný drát v areálu viděli, či s ním pracovali, soudy učinily jediný závěr, že jej pro svou potřebu získal stěžovatel, aniž by se zabývaly tím, že by jej z areálu odvezla jiná osoba než stěžovatel, tedy že tak nemohl konat někdo třetí, když si takové skutečnosti nikdo nevšiml. 7. Stěžovatel brojí proti posuzování jednotlivých důkazů, u nichž soudy bagatelizovaly ty, jež měly potvrdit nevěrohodnost a nepravdivost výpovědi svědka I. K., a naopak podtrhnout pravdivost svědeckých výpovědí potvrzujících, že stěžovatel s nimi o drátu hovořil. Nesouhlasí se závěrem, že výpověď svědka I. K. po srovnání s výpověďmi R. Kl. a R. S. nevybočuje z mezí přijatelnosti a neodporuje obsahu výpovědí těchto svědků. Stěžovatel závěry obecných soudů (včetně dovolacího soudu) o věrohodnosti svědka I. K. zpochybňuje. Podle něj bylo prokázáno, že se dohodl se svědkem K., že poškozená společnost bude drát dodávat do provozu společnosti TŽ, přičemž na základě této dohody stěžovatel drát specifikoval, a byl poškozenou společností objednán. Upozornil též na to, že svědek I. K. po celou dobu dodávky drátu pro účely fakturace schvaloval, což potvrzuje jeho obhajobu, že dodávky předmětného drátu po něm požadoval právě I. K., který v té době pracoval na místě technika provozu válcovny TŽ. Krajský soud též dezinterpretoval výpověď svědka Č. R. 8. Dále stěžovatel argumentuje, že objednaný a dodaný drát sloužil k určenému účelu, a tedy jej pro sebe nespotřeboval, o čemž svědčí průvodky, podle nichž došlo ke svařování drátem v poškozené společnosti, jež však soud jako listinný důkaz, z něhož vyplývá, že se s dotčeným drátem muselo pracovat, ignoroval, stejně jako důkazy předložené stěžovatelem v odvolacím řízení, jimiž mělo být prokázáno, že společnost TŽ disponovala příslušnými stroji pro svařování drátem v ochranné atmosféře. Nesrovnalosti nebyly zjištěny ani při vnitropodnikové kontrole. Ze všech takto tvrzených nedostatků stěžovatel dovozuje, že výsledky provedeného dokazování nebylo dostatečně zjištěno, že předmětný drát nebyl ve společnosti TŽ použit, tento závěr je v extrémním rozporu jak s výpovědí I. K., tak s dalšími provedenými důkazy, a proto závěr o tom, že se podvodně zmocnil předmětného drátu, nebyl řádně objasněn a výrok o vině je nesprávný. Nejvyšší soud formalistický přístup soudů nižších stupňů uznal jako správný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a