IV.ÚS 538/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 538/20 ze dne 14. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kuchynkou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 sp. zn. 5 Tdo 1123/2019, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2019 sp. zn. 9 To 444/2018 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. září 2018 sp. zn. 1 T 32/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele společně s obviněnou obchodní společností X, (nyní X, v likvidaci; dále jen "spoluobviněná"), uznal vinnými přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to stěžovateli uložil podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Spoluobviněné okresní soud uložil podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 15 odst. 1 písm. a) a § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů trest zrušení právnické osoby. Současně okresní soud v adhezním řízení odkázal poškozenou obchodní společnost WRANDERS, s. r. o., se sídlem Romanova 13, Bratislava, Slovenská republika, (dále jen "poškozená"), s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláními stěžovatel, spoluobviněná, jakož i poškozená; Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o nich rozhodl nadepsaným usnesením tak, že podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odvolání obou obviněných zamítl jako nedůvodná a odvolání poškozené zamítl podle § 253 odst. 1 tr. řádu pro jeho opožděnost. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu ze strany soudů nebylo umožněno spoluobviněné zvolit obhájce, ani zmocněnce, ačkoli vykonával funkci jejího jediného jednatele a společníka. Spoluobviněné sice byl ustanoven opatrovník, přesto neměla být omezena ve svém právu zvolit si obhájce. Šlo o zcela zásadní pochybení soudů, v důsledku čehož bylo porušeno též právo na jeho vlastní obhajobu. Dovozuje, že neobstojí závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nemůže jít o zásah do práv stěžovatele, protože uvedená společnost dovolání nepodala. Právě skutečnost, že stěžovatel nemohl určit zmocněnce a soudem určený opatrovník odmítl dovolání podat, představuje zásah do jeho práv. 6. Stěžovatel tvrdí, že nespáchal přečin, jímž byl uznán vinným, a skutek, jak je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu, byl nesprávně právně posouzen. Tvrdí, že na internetových stránkách spoluobviněné nebyla zveřejněna projektová dokumentace rodinných domů, šlo pouze o vizualizace domů, které na jeho žádost vytvořil svědek R. Ř. Došlo-li by skutečně k porušení autorských práv, je možné vinit výlučně tohoto svědka, kterému stěžovatel důvěřoval a který jej uvedl v omyl ohledně vytvoření vizualizací. Stěžovatel v období, kdy podnikal jako fyzická osoba, od poškozené na základě smluvního vztahu týkajícího se prodeje katalogových projektů domů obdržel určitou projektovou dokumentaci a další podklady. Stěžovatel sice v zásadě připouští, že umístěním sporných vizualizací na internetové stránky spoluobviněné mohlo dojít k porušení autorských práv, avšak nemohl tím spáchat trestný čin, neboť to byl právě svědek R. Ř., který věděl, že "přepracovává" cizí dílo. 7. Stěžovatel oponuje, že ve výroku odsuzujícího rozsudku okresní soud neupřesnil množství vizualizací, které měl na internetových stránkách spoluobviněné zveřejnit, ani je jiným způsobem blíže nevymezil. Stěžovatel vyjadřuje pochyby, zda zásah do autorského práva poškozené byl vyšší než nepatrný, jak předpokládá základní skutková podstata přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině proto stěžovatel považuje za neurčitý, nepřezkoumatelný a v nesouladu s právními názory vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 Tdo 196/2014. 8. Stěžovatel tvrdí, že neměl pohnutku ke spáchání trestné činnosti, jestliže z důvodu předešlé spolupráce s poškozenou, tedy oprávněně, disponoval vizualizacemi. Nevěděl o porušení autorských práv, k selhání došlo na straně svědka Ř., proto nemohl být u stěžovatele shledán úmysl spáchat trestný čin. Stěžovatel má za to, že i kdyby se z jeho strany šlo o zásah do oblasti autorských práv, nepředstavoval by natolik závažný čin, pro který by měla být vyvozována jeho trestní odpovědnost. Nanejvýš by byla namístě občanskoprávní odpovědnost. Přiznává pouze pochybení spočívající v opomenutí kontrolovat práci svědka R. Ř., přičemž rovněž k případné trestní odpovědnosti tohoto svědka měly orgány činné v trestním řízení obracet pozornost. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 9. K námitce, že spoluobviněné nebylo umožněno zvolit si obhájce, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (v daném případě spoluobviněné) však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Není pochyb, že jakýkoli výsledek (případného) řízení o dovolání spoluobviněné by neovlivnil trestní odpovědnost stěžovatele, který podal vlastní dovolání, za posuzovaný skutek. Tato část ústavní stížnosti proto představuje návrh podaný někým zjevně neoprávněným, proto ji Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v ostatních částech byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh. 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. V dané věci, se zřetelem k obsah