IV.ÚS 539/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 539/20 ze dne 5. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 632/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2017 sp. zn. 5 To 11/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015 sp. zn. 46 T 21/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) a odst. 4 písm. b) a c) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se stěžovatel podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako jednatel obchodní společnosti A, která vystupovala jako hlavní subdodavatel obchodní společnosti B, jež měla na základě smlouvy s Úřadem vlády České republiky dodávat audiovizuální vybavení a poskytovat souvisejících služby pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, s úmyslem neoprávněně vylákat peněžité plnění od státu za činnosti, které vůbec nebyly provedeny, anebo které nesouvisely s uvedenou zakázkou, předkládal po dohodě s jednatelem obchodní společnosti B, faktury, v nichž bylo vykazováno provedení takových činností. Tím vznikla České republice škoda nejméně ve výši 327 546 808 Kč. Tyto prostředky následně stěžovatel a další obžalovaní převáděli za účelem jejich zdánlivé legalizace. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, a v zákazu podnikání v oblasti silnoproudých a slaboproudých zařízení a instalací a v oblasti informačních technologií, na dobu desíti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, opatřených listinných důkazů a znaleckého posudku z oboru ekonomika. 3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se ztotožnil s podstatou skutkových a právních závěrů městského soudu. Dokazování považoval za úplné, a proto rovněž on odmítl návrhy na jeho doplnění. Zejména označil za nadbytečné vypracování revizního znaleckého posudku. Znalecký posudek vypracovaný v přípravném řízení byl zpracován odborně způsobilým ústavem, což bylo prokázáno i při výslechu zpracovatelů posudku, přičemž jím byly zodpovězeny všechny důležité otázky. To naopak neplatí pro posudky předložené obhajobou, které navíc vychází z nepravdivých skutečností předložených zadavateli posudků. Správnost původního posudku však vyvrácena nebyla ani v odvolacím řízení předloženými posudky. Závěr o stěžovatelově vině je postaven na souboru vzájemně se doplňujících důkazů a nejde jen o spekulace vyjádřené ve znaleckém posudku. Důkazy předložené obhajobou (zejména listinné) stojí naopak zcela osamoceny a nelze je tedy brát jako věrohodné. Důkazy týkající se jednotlivých částí uvedených zakázek pak spolehlivě vyvracely, že společnosti spolupracující se stěžovatelem provedly vyfakturované práce. Řada uvedených společností neměla žádné zaměstnance a jejich účast v řetězci subdodavatelů tak byla čistě formální. Proplacené faktury jsou příliš neurčité a nelze tedy zjistit obsah a rozsah provedených prací. Celkový systém spolupracujících společností pak postrádal ekonomický smysl, neboť by pro řadu jeho účastníků znamenal ve skutečnosti bezdůvodné peněžní ztráty. Stěžovatelův úmysl vyplývá částečně z toho, že ani přes upozornění pracovníků státu neupravil nikterak praxi zcela zřejmé duplicitní fakturace jeho údajných subdodavatelů. Zejména však je úmysl prokázán tím, že celá "subdodavatelská síť" byla prokazatelně toliko formálně vytvořena, neprováděla reálně fakturované práce, za účelem generování neoprávněného zisku. Provedenými důkazy pak byly vyloučeny jakékoliv politické motivy v pozadí daného trestního řízení. Jeho zahájení proběhlo zcela standardním způsobem (oznámením banky a šetřením analytického útvaru). Konečně, odvolací soud odmítl, že by daný případ mohl být v souladu s § 12 odst. 2 trestního zákoníku vyřešen prostředky jiných právních odvětví (princip subsidiarity), neboť takový postup by neodpovídal společenské škodlivosti postihovaného jednání. Uložený trest vyhodnotil odvolací soud jako přísný, avšak odpovídající zákonným kritériím. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že v závěrech soudů nižších stupňů neshledal žádný relevantní rozpor. Soudy dostatečně odůvodnily neprovedení dalších důkazů. Popsané jednání naplňuje znaky uvedených trestných činů a uložený trest není nezákonný. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Před vydáním rozhodnutí nevyčkal na stěžovatelovu reakci na vyjádření nejvyššího státního zástupce. Obecné soudy v posuzované věci ignorovaly zásadu subsidiarity trestní represe, jejíhož uplatnění se dovolával, neboť základem stíhaného jednání je obchodněprávní vztah a stěžovateli vytýkané nedostatky bylo možné řešit prostřednictvím v jiných řízení, než je řízení trestní. To se však nestalo, a přesto si orgány činné v trestním řízení přisvojily právo hodnotit naplnění závazků zmíněného vztahu. Žádné pochybení neshledaly ani jiné státní orgány (zejména finanční úřady). Tím došlo rovněž k porušení zásady ne bis in idem. 6. Soudy dále zcela nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku, které však nebyly dalšími důkazy podpořeny. Naopak je ostatní znalecké posudky rozporovaly. Soudy však neodůvodnily, z jakého důvodu upřednostnily závěry prvního posudku. Nalézací soud k tomu nepřípustně argumentoval, že druhý z posudků nebyl vypracován na základě znalosti celého spisového materiálu. Soudy rovněž odmítly vypracování revizního znaleckého posudku. Původní znalecký posudek nelze dle stěžovatele v řízení dokonce vůbec použít, neboť jeho zadání nesplňovalo zákonné náležitosti. Stěžovatel poukazuje na to, že v případném civilním řízení by stát fakticky nesl těžší důkazní břemeno (v otázce předražení poskytovaných služeb), než s jakým se spokojily soudy v trestním řízení. Dále stěžovatel namítá, že stíhaným jednáním nedošlo k neoprávněnému obohacení, jako nezbytnému znaku trestného činu podvodu. K úhradě závazků došlo za bezvadné plnění na základě smlouvy. Soudy se nezabývaly tím, z jakého důvodu zaměstnanci Úřadu vlády nepřevzali poskytnutá plnění (ke škodě státu) a z jaké části tak nesou odpovědnost za údajně způsobenou škodu. Jejich závěry jsou v tomto směru zcela rozporné s obsahem důkazů. Po skutečných pachatelích nebylo dle stěžovatele nikdy pátráno. Naproti tomu stěžovatel byl odsouzen bez jakékoliv úvahy o (ne)naplnění subjektivní stránky trestných činů. Podloženo není ani naplnění znaku pachatelství v organizované skupině. Stěžovatel nemohl mít vědomost o pohybech peněžních prostředků. Popsané jednání tedy neodpovídá uvedeným skutkovým podstatám. Stěžovatel dále namítá, že nemohl předpokládat trestnost svých podnikatelských aktivit. Tato pochybení byla podtržena tím, že soudy odmítly provést důkazní návrhy obhajoby, případně k nim při úvahách o vině přihlédnout. Stěžovatel se podílel na jedinečné veřejné zakázce, k níž neexistoval žádný projekt ani předchozí zkušenosti. Přitom sám se státem nejednal a nemohl nijak ovlivnit podmínky zakázky. Zproštěním státních úředníků, kteří prokazatelně porušili povinnosti pro průběh veřejných zakázek, a