IV.ÚS 541/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 541/21 ze dne 26. 10. 2021 N 186/108 SbNU 255 Důvody odvolacího soudu ke změně senátu nalézacího soudu dle § 262 tr. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem, sídlem Jungmannova 351/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 sp. zn. 9 To 80/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020 a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 bylo porušeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to práva na řádný soudní proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, zásady dvojinstančnosti trestního řízení zaručené Protokolem č. 7 k Úmluvě a principu ultima ratio. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 135/2017 stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ho odsoudil podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku stěžovateli uložil přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, která byla trestným činem způsobena. Dále stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti A (dále jen "poškozená"), na náhradu škody částku ve výši 1 163 280 Kč. Podle zjištění okresního soudu se stěžovatel předmětného zločinu dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti B (pozn. nyní v likvidaci, dále jen "společnost B"), objednávkami ze dne 3. 8. 2011 evid. č. 112000039 a ze dne 8. 8. 2011 evid. č. 112000046 zadal u poškozené provedení zemních prací na stavbě haly obchodní společnosti C v H., s nepřímým úmyslem objednané práce neuhradit, přičemž zamlčel podstatnou skutečnost, že zaplacení zemních prací je podmíněno zaplacením subdodávky společnosti B obchodní společností D (dále jen "společnost D"), a poté, co společnost D neuhradila svůj dluh společnosti B, což mohl již v době, kdy zadal zmiňované objednávky, předpokládat, nezaplatil faktury týkající se předmětných zemních prací vystavené poškozenou, objednávky popřel, faktury jako neoprávněné vrátil poškozené, a to přesto, že jménem společnosti B předmětné zemní práce fakturoval odběrateli, čímž společnost B neoprávněně obohatil, a způsobil tak poškozené škodu ve výši 1 163 280 Kč. 3. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že šlo o jeho v pořadí čtvrté rozhodnutí v dané věci (viz sub 4) a že podle pokynu Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") z usnesení ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 věc znovu v hlavním líčení projednal v jiném složení senátu a na základě dříve provedeného dokazování uzavřel, že ačkoli stěžovatel spáchání vytýkaného jednání popíral, bylo k dispozici dostatečné množství na sebe navazujících důkazů prokazujících jeho vinu. Z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti je podstatné, že podle okresního soudu bylo prokázáno i to, že stěžovatel daný závazek uzavíral s vědomím, že nebude-li společnosti B zaplaceno společností D, nezaplatí ani společnost B poškozené společnosti, přičemž tuto podstatnou skutečnost poškozené společnosti zamlčel. Stěžovatel podle okresního soudu počítal s tím, že mu společnost B nezaplatí, neboť ve své výpovědi uvedl, že v době krize se při nezaplacení objednatelem subdodavatelům nehradilo, neboť nebyly volné peníze, nejdříve se platily provozní záležitosti, např. mzdy, stroje, pohonné hmoty, kanceláře, telefony atd., a že kdyby zaplatili poškozené společnosti, bylo by to pro firmu likvidační. Okresní soud nesouhlasil s tím, že takový postup byl v době krize obecným pravidlem, o kterém se všeobecně vědělo, a nevyplynulo to podle něj ani z provedených důkazů. Poukázal na výpověď svědkyně E. Š., podle níž poškozená společnost vstupovala do závazkového vztahu s v minulosti prověřeným obchodním partnerem, u kterého právem očekávala standardní obchodní jednání - tedy že zaplacení kupní ceny není podmíněno zaplacením společnosti B ze strany jiného subjektu. Stěžovatel poškozenou nijak neupozornil na to, že závazkový vztah uzavírá s tím, že nebude-li zaplaceno společnosti B, tato nezaplatí ani poškozené. Podle okresního soudu jde o podstatnou skutečnost, kterou kdyby poškozená společnost věděla dopředu, do závazkového vztahu se společností B by vůbec nevstupovala. Okresní soud rovněž konstatoval, že podvodný úmysl eventuální je dotvrzován i následným jednáním stěžovatele, který se nesnažil ani o částečnou úhradu závazku, naopak ztěžoval vymahatelnost závazku, a nakonec s poškozenou společností ani nekomunikoval. 4. Šlo přitom již o čtvrté rozhodnutí okresního soudu v předmětné věci. Nejprve rozsudkem ze dne 18. 4. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1856 stěžovatele zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. K odvolání příslušného státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Okresní soud věc znovu projednal podle připomínek krajského soudu a dne 17. 12. 2018 vydal rozsudek č. j. 3 T 135/2017-1895, kterým stěžovatele opět zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 215/2018-1920 rozsudek okresního soudu opět zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955 stěžovatele opět zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 znovu rozsudek okresního soudu zrušil, vrátil věc tomuto soudu a nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3556/19 odmítl, neboť dospěl k závěru, že krajský soud dostál povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči okresnímu soudu, a to opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s navazujícím rozhodnutím o změně složení senátu podle § 262 trestního řádu. 5. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 135/2017 krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 6. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení, a tudíž neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za námitky podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud námitky týkající se nenaplnění obje