IV.ÚS 542/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 542/18 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., sídlem Zemské právo 1574/3, Praha 15 - Hostivař, insolvenční správkyně dlužníka Východočeská leasingová, spol. s r. o., sídlem Na Skalce 25, Popovičky, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017 č. j. 101 VSPH 188/2017-239, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o., sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem České republiky a principy právního státu zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 4, 90 a 96 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 7. 2015 č. j. 65 ICm 3066/2014-47 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedeným rozsudkem krajského soudu "pro uznání" bylo určeno, že je neúčinná kupní smlouva i smlouva o postoupení pohledávek a smlouva převodu závazků - leasingového portfolia smluv dlužníka, uzavřené mezi dlužníkem a vedlejší účastnicí dne 30. 6. 2010, a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Vrchní soud dospěl k závěru, že v řízení o neúčinnosti právního úkonu nemůže být vydán rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka vrchnímu soudu vytkla, že se nezabýval otázkou včasnosti odvolání vedlejší účastnice a že o něm nerozhodl postupem podle § 218a o. s. ř. K tomu uvedla, že výše uvedený rozsudek byl vedlejší účastnici doručen dne 20. 8. 2015, a tak lhůta pro podání odvolání uplynula dne 4. 9. 2015. Dne 7. 9. 2015 podala vedlejší účastnice odvolání a dne 10. 9. 2015 požádala o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, krajský soud této její žádosti nevyhověl usnesením ze dne 9. 10. 2015 č. j. 65 ICm 3066/2014-111, vrchní soud pak k odvolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 10. 1. 2017 č. j. 103 VSPH 896/2015-198 návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl s tím, že vedlejší účastnice lhůtu nezmeškala. 4. Proti tomu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2017 č. j. 29 ICdo 60/2017-226 odmítl, přičemž poznamenal, že možnost oponovat názoru, že odvolání vedlejší účastnice je včasné, má stěžovatelka v odvolacím řízení. S ohledem na výše uvedené, resp. na skutečnost, že krajský soud bude vázán ústavní stížností napadeným usnesením, a její námitkou opožděnosti odvolání vedlejší účastnice se zabývat nebude, stěžovatelce prý nezbývá nic jiného než podání ústavní stížnosti. 5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). 7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nenáleží obcházet řádný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti je proto Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž (zpravidla) i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". 8. V souzené věci ústavní stížnost směřuje proti tzv. kasačnímu rozhodnutí, jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jde přitom o jedno z celé řady rozhodnutí procesní povahy, vydávaných v průběhu soudního řízení, které se (bezprostředně) nedotýká hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv nebo svobod zaručených Listinou; k takovému zásahu může dojít až rozhodnutím, jímž se řízení končí. Z tohoto důvodu, jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, nelze takovouto ústavní stížnost považovat za adekvátní prostředek ochrany, neboť stěžovatelé mohou svá práva bránit v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, které mají k dispozici, a teprve po jejich vyčerpání, po skončení řízení, budou-li se nadále domnívat, že protiústavní stav napraven nebyl, se mohou domáhat zásahu Ústavního soudu. 9. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem samostatného ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2018 Jan Filip v. r. soudce zpravodaj