IV.ÚS 542/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 542/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bohuslavy Semrádové, zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Jebasem, advokátem, sídlem Svahová 1537/2, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2020 č. j. 5 As 353/2019-15 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2020 č. j. 20 A 11/2019-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Magistrát města Ostravy (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 31. 10. 2018 č. j. SMO/679244/18DSČ/LipA uznal stěžovatelku vinnou z naplnění skutkové podstaty přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a to pro porušení § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Toho se měla úmyslně dopustit tím, že se dne 6. 4. 2018 v 3.45 hod. v Ostravě - Mariánských Horách, na ulici P., před blíže určeným objektem, ve směru jízdy k ulici N., jako řidička osobního automobilu, odmítla podrobit výzvě policisty k odbornému měření na přítomnost alkoholu, po níž se na výzvu policisty odmítla podrobit vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněna alkoholem. Za spáchání přestupku byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, počínaje dnem nabytí právní moci rozhodnutí. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 25. 3. 2019 č. j. MSK 27217/2019 částečně změnil rozhodnutí magistrátu. Změna se týkala skutkové věty, ve které krajský úřad po částečné formulační úpravě ponechal pouze jednání stěžovatelky, kterým se odmítla podrobit výzvě policisty k odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyla ovlivněna alkoholem. Krajský úřad naopak zrušil část skutkové věty týkající se odmítnutí podrobení výzvě policisty k odbornému měření. Ve zbytku bylo rozhodnutí magistrátu potvrzeno, a to včetně právní kvalifikace a výroku o uloženém správním trestu. 4. Stěžovatelka ve správním i soudním řízení nezpochybnila, že se předmětného dne na výzvu policejní hlídky odmítla podrobit dechové zkoušce, neboť se obávala, že by policisté mohli v jejím dechu zjistit přítomnost alkoholu, který předchozího dne požívala, pročež jí policisté zakázali další jízdu a umožnili jí, aby zavolala známého. Ten byl po svém příchodu vyzván policisty k dechové zkoušce, které se podrobil, a tato byla negativní. V tu chvíli se stěžovatelka podle svého tvrzení uklidnila, neboť nabyla jistoty, že její dechová zkouška bude také negativní a požádala policisty, aby u ní dechovou zkoušku provedli, ale policisté její žádosti nevyhověli. Těžištěm její argumentace byl nesouhlas s názorem správních orgánů, podle kterého je skutková podstata přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu naplněna tehdy, když řidič odmítne jednu jedinou výzvu policisty k dechové zkoušce a následně jednu jedinou výzvu policisty k provedení lékařského vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem, a to bez ohledu na to, že řidič následně provedení dechové zkoušky sám požaduje. Podle stěžovatelky jsou policisté povinni tuto výzvu v průběhu policejní kontroly zopakovat tak, aby řidič měl možnost si svůj původně odmítavý postoj rozmyslet a vyhnul se tak případnému stíhání pro přestupek. 5. K žalobě stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského úřadu, jakož i rozhodnutí magistrátu zrušil. Dospěl k závěru, že smyslem a účelem uvedené zákonné povinnosti je pod hrozbou poměrně vysoké sankce vést řidiče k tomu, aby vyhověli výzvě a bylo možné u nich ověřit, zda nejsou ovlivněni alkoholem a zda jsou způsobilí k pokračování v řízení, neboť k takovému ověření je nutná jejich součinnost. Uvedenému smyslu a účelu příslušných zákonných ustanovení pak ale neodpovídá výklad, podle kterého by bylo deliktní jednání řidiče dokonáno při jediném odmítnutí výzvy. Naopak mu odpovídá postup, při kterém by řidič měl možnost ještě v průběhu služebního zákroku (silniční kontroly) svůj názor přehodnotit a vyšetření se podrobit, čímž by byl naplněn smysl a účel zákonné povinnosti, nejde-li o jednání účelové. 6. Ke kasační stížnosti krajského úřadu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke sporné právní otázce a jejímu významu pro projednávanou věc Nejvyšší správní soud uvedl, že považuje názor krajského soudu za nesprávný. Situaci stěžovatelky lze v širším pojetí přirovnat k možnosti využití blokového řízení u méně závažných přestupků. Jak popsal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 1. 8. 2019 č. j. 5 As 224/2018-42, rozporuplné jednání kontrolované osoby, která nejprve spáchání přestupku rozporovala, blokové řízení odmítla a požadovala správní řízení, a teprve posléze změnila názor a blokové řízení naopak požadovala (dokonce písemným projevem), způsobilo, že po odmítnutí blokového řízení a sepsání oznámení o přestupku již policisté oprávněně nepřistoupili zpět k blokovému řízení. K tomu Nejvyšší správní soud vyložil, že jaký procesní postup je v té které věci zvolen, závisí nejen na uvážení správního orgánu, ale rovněž na jednání přestupce, neboť ten je tím, kdo do značné míry svým jednáním předurčuje, v jakém režimu bude věc projednána. Opačný přístup, tj. že by si přestupce mohl své výroky posléze kdykoliv až do konce policejní kontroly rozmyslet, by vedl k absurdním situacím, kdy by přestupce mohl účelově obcházet postup kontroly a vymýšlet si různé kličky, přičemž by mohl např. půl hodiny po započetí kontroly požadovat fakticky obnovení kontroly tím, že by se uvolil podstoupit její první krok, který původně (klidně i opakovaně) odmítl. V případě testování hladiny alkoholu v krvi by navíc takový postup mohl vést k praktickému vyloučení možnosti alkohol v krvi prokázat, ačkoliv řidič v okamžiku započetí kontroly alkohol v krvi přítomen měl. Takový výklad zákona jistě není v souladu s účelem zákona; dovolávat se proto výkladu teleologického, jak činí krajský soud, není případné. V okamžiku, kdy stěžovatelka odmítla i samotné lékařské vyšetření, navíc nebyla žádost o provedení vyšetření orientačního vůbec relevantní, neboť odmítnutím výzvy k lékařskému vyšetření došlo k porušení povinnosti řidičky podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a současně též k dokonání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) téhož zákona. Po výslovném odmítnutí, jež ani stěžovatelka nepopírá, již nebylo možné se vrátit do předcházející fáze silniční kontroly, ani spáchaný přestupek odvrátit upuštěním od závadného jednání. Ostatně stěžovatelka dodatečně nepožadovala lékařské vyšetření, nýbrž pouze orientační vyšetření, které již ani nemohlo mít ke spáchanému přestupku žádnou váhu. Správní orgány zjistily ve spojení s provedením výslechu všech svědků skutkový stav, který bez důvodných pochybností prokazuje, že stěžovatelka o dechovou zkoušku žádala až po odmítnutí výzvy k lékařskému vyšetření, které bylo až dalším navazujícím krokem policistů po opakovaném odmítnutí dechové zkoušky. Ve fázi silniční kontroly, kdy již byl přestupek výslovným odmítnutím lékařského vyšetření dokonán, nebylo možné upustit od závazné výzvy, jejíž nesplnění je postihováno jako přestupek, a spokojit se s tím, že by bylo stěžovatelce umožněno splnit výzvu nižší závažnosti, jejíž nesplnění samo o sobě přestupkem není. Krajský soud tuto právní otázku posoudil nesprávně na základě své vlastní interpretace záměru zákonodárce, která se neslučuje s realitou a ve svém důsledku by umožnila anarchii přestupců a ohrozila autoritu policejních složek. 7. V následném řízení krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že spornou právní otázku vyčerpávajícím způsobe