IV.ÚS 545/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 N 113/46 SbNU 77 K uplatnění námitky prekluze práva správce daně na její dodatečné vyměření   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského - ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 545/07 ve věci ústavní stížnosti J. H. a O. H. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2006 č. j. 2 Afs 1/2006-119, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2006 č. j. 2 Afs 1/2006-119 se zrušuje. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. března 2007 a jež i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadali stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podle jejich názoru došlo tímto rozsudkem k dotčení jejich ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 odst. 5 Ústavy České republiky (sic - pozn. red.: správně čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); proto navrhli jeho zrušení. Stěžovatelé se správní žalobou domáhali přezkumu rozhodnutí o doměření daně z příjmů a podstatou jejich argumentace byl - stručně řečeno - právní závěr, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád"). Daňová povinnost nebyla vyměřena ani ve lhůtě stanovené v § 47 odst. 2 daňového řádu nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v níž vznikla. Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s.") nepřezkoumal jejich námitku týkající se prekluze práva na vyměření daně správcem daně. Důvodem zamítnutí kasační stížnosti podle citovaného ustanovení s. ř. s. bylo tvrzení o její nepřípustnosti, neboť stěžovatelé neuplatnili tuto námitku již v řízení o žalobě před krajským soudem. Nejvyšší správní soud se věcně nezabýval tím, zda lhůta uvedená v ustanovení § 47 odst. 1 a 2 daňového řádu vůbec byla v daném případě dodržena. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti podrobně zabývali ustanovením § 104 odst. 4 s. ř. s. a dále tvrdili, že napadené rozhodnutí je v příkrém rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle tvrzení stěžovatelů k pravomocnému vyměření daně došlo v rozporu se zákonem i čl. 11 odst. 5 Listiny, jenž stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Stěžovatelé vznesli další konkrétní námitky v rovině podústavního práva, které lze stručně rekapitulovat jako námitky k provádění dokazování (byly pominuty jejich důkazní návrhy), nesprávné vyměření daně podle pomůcek (jen v neprospěch stěžovatelů) a námitky rei iudicatae atd. Dle jejich tvrzení měl soud možnost v rámci řízení o kasační stížnosti práva stěžovatelů ochránit (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), avšak tuto ochranu z nepřípadných důvodů odmítl. Stěžovatelé argumentovali judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 269/99, IV. ÚS 629/03, III. ÚS 86/99, III. ÚS 58/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 33, svazek 37, nález č. 86, svazek 16, nález č. 155, svazek 20, nález č. 150) i Nejvyššího správního soudu (5 Afs 42/2004-58). Stěžovatelé v ústavní stížnosti s uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu, že se jedná o "novoty", nesouhlasí, považují to za přepjatý formalismus, který neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání správního soudnictví. Proto navrhli, aby rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo zrušeno. II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Nejvyššího správního soudu (2 Afs 1/2006) a spis Krajského soudu v Hradci Králové (31 Ca 2/2005), z nichž zjistil následující skutečnosti: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, který rozhodl po spojení věci ke společnému projednání, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2004 č. j. FŘ/2606/110/2004-Va a FŘ/2607/110/2004-Va. Těmito rozhodnutími žalovaný změnil rozhodnutí o doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994, a to tak, že výše daně doměřené J. H. Finančním úřadem v Rychnově nad Kněžnou se mění z částky 525 289 Kč na částku 330 285 Kč a výše daně doměřené Finančním úřadem v Hradci Králové O. H. se mění z částky 91 664 Kč na částku 55 664 Kč. Daná věc byla před Krajským soudem v Hradci Králové projednávána již počtvrté, v předchozím řízení soud uložil žalovanému zvážit existenci platebního výměru stanovujícího daňovou ztrátu za rok 1993 pro vyměření daně za rok 1994. Stěžovatelé proti uvedenému rozsudku podali kasační stížnost. Setrvali v ní na svých závěrech vyslovených již v žalobě, které ve stížnosti podrobně rozvedli. Polemizovali tudíž se všemi právními závěry, na nichž stojí odůvodnění rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006 (2 Afs 1/2006) kasační stížnost zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Námitku stěžovatelů spočívající v tvrzené prekluzi práva na vyměření daně správcem daně Nejvyšší správní soud nepřezkoumal s poukazem na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož důvodem nepřípustnosti kasační stížnosti jsou "novoty", které stěžovatelé neuplatnili v řízení o žalobě před krajským soudem. Nejvyšší správní soud se tak zabýval pouze námitkami stěžovatelů směřujícími do tvrzení o opakované daňové kontrole, neprovedení navržených důkazů a stanovení daně podle pomůcek. Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší správní soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť kasační stížnost stěžovatelů projednal a ve věci rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Sama skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu stěžovatelů, nemůže být podle něj bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely předepsané procesní postupy; odlišný právní názor stěžovatelů na zákonnost jejich rozhodnutí a "neúspěch" v řízení nepředstavuje (sám o sobě) porušení práva na soudní ochranu. Z porovnání obsahu správní žaloby a kasační stížnosti je dle Nejvyššího správního soudu zjevné, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nebyla uplatněna námitka prekluze práva na vyměření daně. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že by postup dle § 104 odst. 4 s. ř. s. byl v rozporu s čl. 90 Ústavy, neboť zmíněný článek povolává soudy k poskytování ochrany právům zákonem stanoveným způsobem. V daném případě s. ř. s. v souladu se zásadou koncentrace řízení a zásadou "právo přeje bdělým" neumožňuje v řízení o kasační stížnosti přezkoumávání námitek neuplatněných v řízení před krajským soudem. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a vycházelo z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. K porušení stížností tvrzených ústavních principů nedošlo, a proto navrhl zamítnout ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a čl. 4 Ústavy garantuje občanům ochranu základních práv a svobod soudní mocí. Ústavní soud tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost nebo nezákonnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastní