IV.ÚS 546/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 N 172/47 SbNU 245 K náležitému odůvodnění soudních rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 29. října 2007 sp. zn. IV. ÚS 546/05 ve věci ústavní stížnosti S. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005 sp. zn. 5 Tdo 1460/2005 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2005 sp. zn. 4 To 31/2005 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. ledna 2005 sp. zn. 7 T 16/2003, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b), trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona. I. Řízením předcházejícím výroku o vině stěžovatele pod bodem II. - 1. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. ledna 2005 sp. zn. 7 T 16/2003 a následného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2005 sp. zn. 4 To 31/2005 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Uvedená rozhodnutí se proto ve výroku o vině a trestu stěžovatele ruší. III. Ve zbývajícím se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel shledán vinným, že ve formě spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona spáchal pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona a že dále spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 trestního zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona. Pro uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem tak, že napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. 3. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel i dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud shora napadeným usnesením tak, že je odmítl. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl shledán vinným ze spáchání pěti dílčích útoků trestného činu krádeže ve formě spolupachatelství společně s dalším odsouzeným M. Č., uvedených v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jako body II. 1. - 5., přičemž dva z těchto útoků (body II. 1. a 5.) nespáchal. V prvním případě měl být stěžovatel v době krádeže služebně mimo území republiky, avšak soud nepřipustil důkaz výslechem svědka P. H. V druhém případě se stěžovatel v době krádeže nacházel na jiném místě, ke kradenému vozidlu přijel až na základě telefonátu spoluobžalovaného M. Č., aby provedl opravu kradeného vozu. Poté, co se mu oprava nezdařila, odcizili společně z vozidla pouze akumulátory. Nemohl se tak dopustit krádeže vozidla se škodou ve výši 330 000 Kč. 5. Dále stěžovatel brojil proti skutečnosti, že byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen k trestu vyššímu než spoluobžalovaný M. Č., kterého soud shledal vinným z dalších šesti krádeží, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody na pět let. 6. S ohledem na popsané okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky soudu prvního a druhého stupně. Následně stěžovatel, poté co rozhodl Nejvyšší soud o dovolání, rozšířil ústavní stížnost a nově navrhl i zrušení usnesení Nejvyššího soudu. 7. K ústavní stížnosti se vyjádřila za Vrchní soud v Praze předsedkyně senátu 4 To, která uvedla, že námitky stěžovatele se shodují s jeho odvoláním, s nimiž se v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud vypořádal. Předseda senátu 7 T Krajského soudu v Hradci Králové pak plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Další účastník řízení - Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti popsal okolnosti, za kterých stěžovatel podal dovolání, a uvedl, obdobně jako v rozhodnutí o dovolání, okolnosti, pro které nebylo dovolání podáno důvodně. Závěrem konstatoval, že svým napadeným rozhodnutím neporušil tvrzená práva stěžovatele. 8. Vedlejší účastníci, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, se postavení vedlejšího účastníka vzdali. Všichni účastníci řízení pak souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. II. 9. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usn. č. 22). 10. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit bez dalšího důkazy předložené v průběhu řízení, zastává názor, že obecné soudy v daném případě nepostupovaly v souladu s čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a s citovanými ustanoveními Listiny, neboť nerespektovaly princip "rovnosti zbraní". (V daném případě Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny shledal.) III. 11. Ústavní soud s ohledem na současně podané dovolání přerušil usnesením ze dne 2. listopadu 2005 č. j. IV. ÚS 546/05-23 řízení o ústavní stížnosti a současně stěžovateli uložil, aby Ústavnímu soudu předložil rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání do deset dnů poté, co mu bude doručeno. V dubnu 2007 Ústavní soud však vlastním šetřením zjistil, že o dovolání bylo rozhodnuto dne 7. prosince 2005 Nejvyšším soudem a usnesení doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 9. ledna 2006. 12. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 16/2003, který mu byl předložen po vyřízení dalších neodkladných úkonů nalézacím soudem teprve 6. srpna 2007. Poté, co se Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná a částečně podaná po lhůtě. 13. Ze spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel byl společně s M. Č. obžalován pro krádež 11 nákladních vozidel a autobusů, jichž se měli dopustit v letech 2001 a 2002. Závěr soudu o účasti stěžovatele na tomto trestném jednání byl ve všech případech založen na výpovědi spoluobžalovaného M. Č., pozdější dílčí útoky pak byly doloženy i odposlechy telefonní komunikace obžalovaných, prohlídkou nebytových prostor, případně dalšími důkazy. Po posouzení všech okolností shledal nalézací soud stěžovatele spoluvinným z krádeže pěti vozidel, v případě dalších šesti byl zproštěn obžaloby a toto jednání bylo přisouzeno výhradně spoluobžalovanému M. Č. Krajský soud uvedl, že důvodem, pro který stěžovatele zprostil obžaloby, byla zejména skutečnost, že se v době jejich spáchání nezdržoval na území České republiky, případně se prokazatelně zdržoval na jiném místě. K těmto závěrům dospěl na základě výslechů svědků, kteří byli se stěžovatelem v době krádeží v kontaktu. V případě jednání uvedeného v rozsudku pod bodem II. 1, krádeže autobusu zn. Karosa LC 735, však krajský soud nepřipustil výslech svědka P. H., který měl stěžovateli dosvědčit alibi pro tento případ. Vycházel tak pouze ze svědectví spoluobžalovaných M. Č., který uvedl,