IV.ÚS 554/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 554/10 ze dne 20. 7. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. L. a 2) Ing. J. L., obou zastoupených Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, AK se sídlem Veselá 24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 5 Tdo 685/2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 6 To 31/2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 46 T 8/99 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jejich ústavní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").V petitu ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. Z trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 8/99, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 46 T 8/99 byli oba stěžovatelé uznáni vinnými pokusy trestných činů zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák. (zkratka "tr. zák." v textu tohoto usnesení označuje v současné době neplatný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a porušování povinností při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění platném do 31.12.1997. Stěžovateli R. L. (dále jen "první stěžovatel") byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a stěžovateli Ing. J. L. (dále jen "druhý stěžovatel") trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Dále byl oběma stěžovatelům uložen shodný peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč (náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to prvnímu stěžovateli na dobu osmi let a druhému stěžovateli na dobu pěti let. Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba stěžovatelé odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 6 To 31/2008 napadený rozsudek v části týkající se stěžovatelů v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že oba uznal vinnými pokusy trestných činů shodných se zrušeným rozsudkem. Na rozdíl od nalézacího soudu odvolací soud oba stěžovatele podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro tři skutky, ve kterých obžaloba spatřovala rovněž dílčí útoky trestného činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Pokusů trestných činů se stěžovatelé dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku pod body I/A a I/B. Pokud se jedná o pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák. (bod I/A 1-8) - stručně řečeno - stěžovatelé, kteří zastávali statutární funkce ve třech různých obchodních společnostech se sídlem v Jihlavě a dále ve společnosti Zemědělské stavby, a. s., Jihlava (dále jen "Zemědělské stavby"), kteréžto společnosti měly stejný nebo podobný předmět podnikání, v průběhu měsíců září a říjen 1995 uzavřeli osm smluv, jejichž cílem bylo ze společnosti Zemědělské stavby odčerpat majetek a aktiva do dalších společností, které ovládali, případně zajistit těmto společnostem výhodné užívání majetku jmenované společnosti. Podstatou čtyř z těchto smluv byl pronájem nemovitostí ve vlastnictví Zemědělských staveb na 50 let za neúměrně nízký nájem. Dalšími dvěma smlouvami společnost Zemědělské stavby nevýhodně prodala dopravní prostředky a předmětem dvou smluv měl být prodej nemovitostí ve vlastnictví jmenované společnosti za neadekvátně nízké ceny a za stanovení dlouhodobých nízkých splátek kupní ceny, přičemž k realizaci těchto smluv, které by představovaly pro kupující obchodní společnosti prospěch v řádech milionů, nedošlo v důsledku předběžného opatření iniciovaného nově zvoleným představenstvem Zemědělských staveb. Prospěch společností ovládaných stěžovateli by za předpokladu plné realizace prvních čtyř smluv činil více než 180 milionů Kč, z dalších čtyř smluv více než 7,5 milionů Kč. V téže době byly z iniciativy stěžovatelů uzavřeny i další smlouvy, kterými byly vyváděny další části majetku Zemědělských staveb a došlo i k vyvedení části zaměstnanců do společností ovládaných stěžovateli. Pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 k § § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (I/B) se dopustili stěžovatelé tím, že za společnost Zemědělské stavby uzavřeli smlouvy o nákupu akcií za celkovou cenu 5 585 700,- Kč, přičemž sjednaná cena za jednu akcii byla desetinásobná oproti průměrné ceně dosahované v obchodech s týmiž akciemi ve stejné době (k úhradě kupní ceny nedošlo). První stěžovatel byl za shora uvedené pokusy trestných činů a za sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 52 T 6/2001, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců za současného zrušení výroku o trestu citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (pět roků odnětí svobody). Druhý stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pokud jde o peněžité tresty a tresty zákazu činnosti rozhodl odvolací soud shodně jako soud nalézací. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby byla v neveřejném zasedání odmítnuta. Nejvyšší soud po posouzení věci usnesením ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 5 Tdo 685/2009 dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé rozvedli námitky uplatněné v dovolání, a to první stěžovatel - nenaplnění formálních znaků skutkové podstaty trestných činů podle § 128 odst. 2, 4 a § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák., zejména nevypořádání se s pojmy "úkor k újmě Zemědělských staveb" a "zvýhodnění společností, jejichž jménem jednal" a i subjektivní stránky citovaných trestných činů; nesprávné určení výše škody, kdy byl použit tzv. "kvalifikovaný odhad"; neuvedení výše prospěchu pod bodem I/A výroku o vině; nevyjádření přímého úmyslu ve skutkové větě v popisu skutku u trestného činu podle § 255 tr. zák.; druhý stěžovatel - nebylo prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky souzených trestných činů; nebyl zjištěn znak "prospěch velkého rozsahu"; nebylo prokázáno, že jednal v postavení osoby zúčastněné na podnikání více společností; důkazní řízení nerespektovalo zásady uvedené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.; soudy vyvozený "úkor" je založen na nezákonných znaleckých posudcích a závěry soudu jsou nepřezkoumatelné; při převádění majetku postupovali dle zvyklostí známých z tzv. privatizace majetku státu a umožňujících účetní metodu ocenění převáděného majetku; při rozhodování o ukládaných sankcích obecné soudy pominuly jeho osobní poměry a neobstaraly si podklady pro možnost uložení peněžitého trestu. Stěžovatelé v dovolání ocitovali podstatné části usnesení Nejvyššího soudu, ve kterých se tento soud vypořádal s dovolacími námitkami, s tím, že dovolací soud odkázal na závěry obecných soudů a tyto označil za správné, s čímž stěžovatelé nesouhlasí. Námitky uplatněné v dovolání tak považují i za námitky odůvodňující ústavní stížnost. Ač stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížností brojí téměř výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, vztahují se jejich námitky de facto i na rozhodnutí soudů prvních dvou stupňů, pokud na jejich závěry dovolací soud odkázal. Vytýkají především nedostatky v důkazním řízení a ve skutkových zjištěních, kterými se dle jejich názoru měl zabývat i Nejvyšší soud a namítají, že nebylo vyhověno jejich návrhu na doplnění dokazování (citují nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 51/96, IV. ÚS 802/02 a III. ÚS 1104/08). Dále vyslovují přesvědčení, že uložené tresty jsou nepřiměřené, a to s poukazem na délku doby, která uplynula od dokonání stíhaných skutků a na délku trestního řízení. Vyslovili přesvědčení, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se vztahuje i na jejich případ, byť tento dovolací důvod byl uveden jen v dovolání druhého stěžovatele, a to věcně, nikoliv paragrafově, a Nejvyšší soud se měl přiměřeností trestů zabývat. IV. Podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívá především v polemice s ho