IV.ÚS 556/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 556/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti Š. M., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Kateřinou Stránskou, Ph.D., advokátkou, sídlem Dvorecká 1162/2, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 sp. zn. 6 Tdo 1193/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2018 sp. zn. 3 To 7/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2016 sp. zn. 4 T 16/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garance osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny, zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a rovněž zásad obsažených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a požádal o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti coby naléhavé. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a spoluobviněného M. K. (dále jen "spoluobviněný") vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za uvedený zvlášť závažný zločin odsoudil stěžovatele podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a spoluobviněného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku stěžovatele i spoluobviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli i spoluobviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku rozhodl o zabrání finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na účtech vedených na obchodní společnost A, u Komerční banky, a. s., ve výši 123 416,44 EUR a u Sberbank CZ, a. s., ve výši 95 817,47 EUR a na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s., ve výši 56 000 EUR. Týmž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen také obviněný J. V. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu ohledně těchto dvou obviněných zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele a spoluobviněného vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za uvedený zvlášť závažný zločin stěžovatele a spoluobviněného podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku stěžovateli i spoluobviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu sedmi let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodl o zabrání finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 trestního řádu na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s., ve výši 56 000 EUR. O odvolání obviněného J. V. rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2020 sp. zn. 3 To 114/2018. Podle závěrů vrchního soudu inkriminovaná trestná činnost spočívala v tom, že konkretizované daňové subjekty, jejímiž jednateli byli stěžovatel a spoluobviněný, v řetězci nakupovaly v Polské republice řepkový olej a následně ho prodávaly dalším českým daňovým subjektům, z těchto obchodů až na výjimky nepřiznávaly daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a nehradily ji do státního rozpočtu, čímž vznikl daňový únik. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Dovolání spoluobviněného odmítl rovněž, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, na nichž založily závěr o jeho vině. Vytýká, že vrchní soud nevyhověl návrhu jeho obhájce na doplnění dokazování výslechem svědka M. D., který mohl prokázat absenci úmyslu stěžovatele krátit daňovou povinnost obchodní společnosti B (dále jen "B"), vzhledem ke krokům, které činil, aby zajistil příslušné účetní doklady pro podání řádného daňového přiznání. Vrchní soud označil provedení tohoto důkazu za nadbytečné. Toto konstatování považuje stěžovatel na paušální, vágní, formální, povšechné, nepřezkoumatelné, zmatečné a odporující zásadě volného hodnocení důkazů, a to zvláště se zřetelem k "pluralitě obviněných" kladoucí zvýšené nároky na průběh odvolacího řízení. 6. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny. Závěr soudů o naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby postrádá oporu v provedeném dokazování, v důsledku čehož skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem na spravedlivý proces. Soudy podle stěžovatele nedostatečně vyhodnotily okolnosti, které by prokazovaly jeho úmysl svým podnikáním a podáváním daňových přiznání dosáhnout u správců daně vyměření DPH v nižší částce než při postupu v souladu se zákonnou úpravou. V rozhodném období, kdy mělo dojít ke zkrácení DPH, stěžovatel jako jednatel B komunikoval s finančním úřadem, zejména s panem H., referentem správy daní Finančního úřadu pro hlavní město Prahu - Územního pracoviště pro Prahu 1, který měl "na starosti" předmětnou agendu a jako svědek v trestním řízení nevyloučil, že se stěžovatelem "jednal". Stěžovatel poukazuje též na sdělení adresované správci daně svědkyní Z. B. či jím samotným, zahrnující důvody, pro které nebyla hrazena DPH. Obecné soudy v rozporu s těmito skutečnostmi konstatovaly, že stěžovatel s příslušným finančním úřadem téměř nekomunikoval. Stěžovatel tvrdí, že se snažil řešit situaci s nedostatkem finančních prostředků na zaplacení vyměřené DPH, jakož i absenci dokladů k obchodům. Uvádí, že nedisponoval celým účetnictvím, přičemž jeho neúplnost potvrdila též soudní znalkyně Ing. Pavla Císařová, CSc. Stěžovatel prohlašuje, že v pozici jednatele B nebyl nikdy tzv. bílý kůň. O nestandardních praktikách či nezákonných úmyslech obviněného J. V. neměl tušení. I kdyby soudy správně konstatovaly, že mu musela být jasná "nestandardní" povaha podnikání B, neznamená to, že věděl o jeho nezákonnosti. Stěžovatel nepojal úmysl nelegálně získat finanční prostředky zkrácením DPH a neměl kontrolu nad probíhajícími obchody. B nedisponovala ziskem z obchodů s řepkovým olejem. Důvodem k podnikání s obviněným V. byla odměna pro B, která měla plynout z marží z prodeje řepkového oleje, nikoliv z daňových úniků. Podle stěžovatele nebyly prokázány ani skutečnosti nutné k závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Trestní oznámení bylo tehdejším Finančním analytickým útvarem Ministerstva financí České republiky podáno dne 30. 8. 2011, zatímco Nejvyšší soud rozhodl až dne 25. 11. 2020. Samotné odvolací řízení trvalo 37 měsíců. I za těchto okolností mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž do výkonu tohoto trestu nastoupil po p