IV.ÚS 556/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 556/24 ze dne 17. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Světlany Studené, zastoupené Mgr. Františkem Čechem, advokátem, sídlem Národní 60/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2023 č. j. 15 Co 267/2023-337 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. srpna 2023 č. j. 21 C 440/2021-293, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a RNDr. Michala Žemličky, Ph.D., zastoupeného JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, sídlem Balbínova 411/30, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Stěžovatelka tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že vedlejší účastník podal v červenci 2020 žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 75 841 Kč s příslušenstvím. Šlo o částku, kterou vynaložil od prosince 2018 do června 2020 za elektřinu a služby související s užíváním bytu, který byl součástí pozůstalosti po jeho zemřelém bratrovi. V bytě žila stěžovatelka, náklady za jeho užívání však nehradila. Dne 16. 6. 2023 podal vedlejší účastník k obvodnímu soudu návrh na rozšíření žaloby o částku 133 066 Kč s úrokem z prodlení od 16. 6. 2023. Jde o částku, kterou vedlejší účastník na nákladech za užívání bytu uhradil za období od července 2020 do 11. 1. 2023, kdy stěžovatelka byt opustila. K navrhovanému smíru vedlejší účastník uvedl, že z dosavadního jednání stěžovatelky neplyne skutečný zájem vyřešit věc smírně. V červenci 2023 stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi uhradila požadované plnění včetně úroků z prodlení. Napadeným usnesením obvodní soud řízení zastavil (výrok I), vrátil poměrnou část soudního poplatku vedlejšímu účastníkovi (výrok III) a vyzval jej, aby soudu sdělil číslo svého účtu (výrok IV). Výrokem II pak rozhodl, že stěžovatelka má vedlejšímu účastníkovi uhradit na náhradě nákladů řízení částku 2 090 Kč, odpovídající poměrné části soudního poplatku, kterou soud nevrátil vedlejšímu účastníkovi (výrok II). Velkou část z požadované náhrady nákladů řízení (výdaje za advokátní zastoupení) obvodní soud vedlejšímu účastníkovi nepřiznal, neboť je nepovažoval za účelné. 3. Stěžovatelka i vedlejší účastník se proti výroku II usnesení obvodního soudu odvolali. Městský soud výrokem I napadeného usnesení změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost uhradit k rukám advokáta vedlejšího účastníka náklady řízení ve výši 42 070 Kč. Výrokem II pak uložil stěžovatelce uhradit také náklady odvolacího řízení ve výši 1 690 Kč. Městský soud vyšel z § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, který upravuje náhradu nákladů řízení při zpětvzetí návrhu (žaloby). Vynaložené náklady (včetně úkonů advokáta) městský soud na rozdíl od soudu obvodního posoudil až na výjimky jako účelné. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že obecné soudy přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve vztahu k pohledávce ve výši 133 066 Kč. Pohledávka totiž nebyla v době podání návrhu na rozšíření žaloby (dne 16. 6. 2023) ještě splatná, neboť výzva jí byla doručena až dne 18. 6. 2023. Výzva navíc neobsahovala žádné důkazy o existenci pohledávky, proto ve skutečnosti ani nemohla zapříčinit její splatnost. Odvolací soud posuzoval výzvu jen z hlediska naplnění podmínek předžalobní výzvy podle § 142a občanského soudního řádu, avšak vůbec nezkoumal, zda byly naplněny náležitosti výzvy k zesplatnění pohledávky dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu aplikoval nesprávně zásadu úspěchu ve věci. Soudy se nezabývaly argumenty, že podání návrhu na rozšíření žaloby bylo předčasné, proto jsou jejich rozhodnutí v rozporu s ústavním požadavkem na řádné odůvodnění. 5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost však míří rovněž proti výrokům III a IV usnesení obvodního soudu, které se nijak nedotýkají práv stěžovatelky, jde jen o vrácení soudního poplatku vedlejšímu účastníkovi. V tomto rozsahu je ústavní stížnost návrhem podaným někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, ovšem vyjma části, ve které napadá výrok II usnesení obvodního soudu o náhradě nákladů řízení. Městský soud totiž tento výrok změnil výrokem I svého usnesení a Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno či zrušeno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je rovněž zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 téhož zákona). Vyčerpala procesní prostředky k ochraně práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), ovšem nikoli proti výroku I usnesení obvodního soudu o zastavení řízení, proti kterému se odvoláním nebránila (a ani proti němu nic nenamítá). V tomto rozsahu je její ústavní stížnost návrhem nepřípustným [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona]. 6. Ústavní stížnost je proto přípustná jen proti usnesení městského soudu. 7. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 21 C 440/2021 a vyzval účastníky a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti nic neuvedl, pouze odkázal na své rozhodnutí. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastník uvedl, že obecné soudy nerozhodovaly ve věci meritorně. Otázkou nákladů řízení se Ústavní soud zabývá jen ve specifických případech, které v posuzované věci nenastaly. Stěžovatelka při rozšíření žaloby znala důvody nárokované částky. Vedlejší účastník k výzvě předložil důkazy o existenci pohledávky, byť to zákon ani judikatura nevyžadují. Postačí, že je výzva v základu zdůvodněna a dostane se do dispozice adresáta, což se v posuzované věci stalo včas. Vyjádření vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí. 8. Vedlejší účastník též vznesl námitku podjatosti soudce a předsedy senátu Josefa Fialy. Ústavní soud usnesením ze dne 28. 5. 2024 č. j. IV. ÚS 556/24-36 rozhodl, že soudce Fiala není vyloučen z projednání a rozhodování věci. 9. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Proto obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní, neboť nemohou zásadně založit porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti ve věcech, v nichž jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. 10. Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. 11. Předmětem sporu je částka nákladů řízení ve výši 42 070 Kč, kterou lze označit za bagatelní. Bylo proto na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. např. usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21]. Nic takového však stěžovatelka neučinila. Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. 12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona], dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípus