IV.ÚS 560/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 560/08 ze dne 11. 11. 2009 N 236/55 SbNU 283 K vázanosti soudu dovolacími důvody a k zákazu překvapivého rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3508/2006-151 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006 č. j. 20 Co 210/2006-120 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 2006 č. j. 20 Co 210/2006-124, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, a o zamítnutí stěžovatelova dovolání v této věci, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) Barrandov Studio, a. s., se sídlem Kříženeckého nám. 322, Praha 5, a 2) České republiky - Ministerstva financí, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3508/2006-151 se ruší, neboť jím a řízením, které jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, jimiž mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo stěžovatele jakožto územně samosprávného celku mít vlastní majetek ve smyslu článku 101 odst. 3 Ústavy. 2. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že důvodnost dovolání založil na nesprávném právním posouzení věci, které spatřoval výlučně v hodnocení otázky vydržení nemovitostí; jiných právních otázek se dovolání ani v nejmenším nedotýká. Nejvyšší soud založil své rozhodnutí o dovolání na nesprávném právním posouzení jiné právní otázky, a to výkladu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přičemž tuto otázku posoudil zcela odchylně od odvolacího soudu, přestože stěžovatel tuto otázku neučinil dovolacím důvodem; stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodem se naopak nezabýval. Takový postup Nejvyššího soudu je dle mínění stěžovatele v rozporu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř., dle kterého lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Vázanost dovolacího soudu dovolacím důvodem uplatněným v dovolání se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. 3. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že důvody ústavní stížnosti směřují převážně proti rozsudku Nejvyššího soudu, k jehož argumentaci nepřísluší městskému soudu se vyjadřovat. Pokud jde o vydržení sporných nemovitostí v napadeném rozsudku městského soudu, nemá argumentace ústavněprávní rozměr, stěžovatel sleduje přezkoumání právních závěrů obecných soudů Ústavním soudem jakožto další instancí. Předsedkyně senátu dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a má za to, že jím nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatele. 4. Předseda senátu Nejvyššího soudu se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti táže, jak měl dovolací soud postupovat, jestliže v souladu se svou dosavadní judikaturou dovodil, že po hmotněprávní stránce nebyly podmínky restituce obce naplněny a že již z tohoto důvodu je přezkum otázky vydržení bezpředmětný. Měl (eventuálně) dovolací soud dovodit, že k vydržení nemohlo dojít, věc vrátit odvolací instanci, aniž by jakkoli naznačil, že určující právní otázka pro rozhodnutí je jiná? Předseda senátu se domnívá, že takový postup by nebyl správný a že je třeba respektovat věcnou závaznost více rozhodných právních aspektů věci, postihne-li dovolatel jen jeden z nich. Nejeví se hospodárné věc vracet odvolacímu soudu proto, že právní otázku nevyřešil správně, pokud jeho skutková zjištění postačují k tomu, aby žalobu zamítl z jiného důvodu, jenž mimo dovolací tvrzení "latentně" dovodil Nejvyšší soud, nýbrž se zdá být procesně vhodnější, aby svůj právní názor otevřeně vyjádřil dovolací soud a podřídil mu i konečné rozhodnutí. K právní otázce nenaplnění restituční podmínky na straně obce předseda senátu uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, který je prezentován v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 280/2004, 28 Cdo 154/2004, 28 Cdo 2411/2006 a dalších. Ve více věcech bylo zjištěno, že konfiskáty ve prospěch obce byly přiděleny těsně před datem 31. 12. 1949 nebo i zpětně od roku 1950, z čehož je zřejmé, že k naplnění skutečných, nikoli formalisticky pojatých, atributů na straně obce nemohlo dojít. Přidělení nemovitostí dne 31. 12. 1949 spadá pod tyto situace, na jejichž spornost reagovala legislativa zákonem č. 114/2000 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 172/1991 Sb. V ustanovení § 2a odst. 1 novely byly legalizovány příděly i po dni 31. 12. 1949, nicméně k přechodu do vlastnictví obcí mělo dojít dnem 1. 7. 2000 (účinnost novely), přičemž k témuž dni se předpokládalo vlastnictví České republiky. Zákonodárce tedy na straně jedné chtěl zpřístupnit obcím možnost dříve sporných restitucí i se zpožděním, ale na straně druhé nechtěl zasáhnout do vlastnických pohybů v mezidobí, na jejichž základě (i bona fide) mohly nabýt vlastnictví jiné subjekty. 5. Stěžovatel v replice k tomuto vyjádření uvádí, že hranice přezkumné činnosti Nejvyššího soudu jsou vymezeny skutečností, že dovolací soud je uplatněným dovolacím důvodem vázán. Je proto nepřípustné, aby dovolací soud zaujímal stanovisko k tomu, jaká je určující právní otázka pro rozhodnutí, pokud se jedná o otázku, která není dovolacím důvodem. Předmětem dovolacího řízení není posouzení správnosti meritorního rozhodnutí, nýbrž přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů uplatněných v dovolání. Je naprosto chybné, pokud Nejvyšší soud shledává důvod pro zamítnutí žaloby, který dovodil mimo dovolací tvrzení latentně; tyto formulace vystihují podstatu toho, v čem se stěžovatel cítí dotčen na svém právu na spravedlivý proces. Nejvyšší soud měl otázku naplnění podmínek restituce ponechat stranou svého přezkumu a soustředit se toliko na otázku vydržení. K výkladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. podaného Nejvyšším soudem stěžovatel uvádí, že se jedná o nepřípustný výklad jdoucí explicitně proti samotnému textu zákona. Na otázku, zda nějaký subjekt vlastnil nějakou věc, podává předmětné zákonné ustanovení jednoznačnou odpověď, aniž by bylo přípustné klást v této souvislosti jakékoli "ale". Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je nepřijatelné, že obec měla dne 31. 12. 1949 nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem a současně by měl tento den být posledním dnem existence jejího vlastnického práva, měl věc předložit Ústavnímu soudu dle článku 95 odst. 2 Ústavy. Soudní orgán, který je vázán zákonem, nemůže své rozhodnutí odůvodnit poukazem na žádným zákonným ustanovením neodůvodněnou nepřijatelnost postupu, který je explicitně v souladu se zákonem. Pokud by byl přijat výklad dovolacího soudu, vzniká zcela absurdní otázka, který den by byl hraniční, tj. ze kterého dne by přídělová rozhodnutí byla ještě uznána za přijatelná. Nelze argumentovat tím, že právní úkon byl učiněn "na poslední chvíli"; rozhodné je pouze to, zda úkon byl učiněn do data zákonem stanoveného či nikoli. K argumentaci týkající se ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nepovažuje stěžovatel za nutné se vyjadřovat, neboť projednávaná věc je případem upraveným ustanovením § 2 citovaného zákona. 6. Vedlejší účastnice 1) ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí, případně zamítnutí. Rozhodnutí dovolacího soudu je třeba vyložit tak, že se dovolací soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem, a to v mezích daných zákonem, avšak při posuzování předmětné právní otázky shledal, že k nabytí vlastnického práva nedošlo na základě vydržení, ale z jiného právního důvodu, a tedy se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu ani stěžovatele. Dovolací soud sice nemůže posuzovat jiné okolnosti, než které uplatnil dovolatel, je však oprávněn ohledně nich přijmout i jiné řešení, což se stalo v projednávané věci. Výklad stěžovatele, podle kterého nebyl dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku než existenci vydržení, je mylný, poněvadž Nejvyšší soud je povinen posoudit tuto otázku komplexně a zabývat se i tím, zda nedošlo k nabytí vl