IV.ÚS 562/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 562/22 ze dne 28. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. února 2022 č. j. 1 VZN 1593/2020-123, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. července 2021 č. j. 2 KZN 247/2018-142 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové ze dne 2. června 2021 č. j. GI-3887-202/TČ-2018-842060, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2, 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ústavní soud nálezem ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) pro porušení čl. 7 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 3 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy zrušil vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 12. 3. 2020 č. j. 1 VZN 1593/2020-21, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 24. 10. 2019 č. j. 2 KZN 247/2018-51 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové (dále jen "GIBS") ze dne 30. 9. 2019 č. j. GI-3887-76/TČ-2018-842060. 3. Poté byla napadeným usnesením GIBS podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložena věc podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se mělo dopustit celkem šest neustanovených příslušníků Vězeňské služby České republiky (dále jen "příslušníci vězeňské služby" nebo též "dozorci") služebně zařazených do Věznice Valdice, stručně uvedeno, tím, že dne 12. 10. 2018 vyzvali stěžovatele nacházejícího se v cele, aby je následoval na oddělení prevence a stížností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zesláblý a bylo mu zle, snažil se zvednout, aby je následoval, ale spadl na zem, přičemž ho čtyři dozorci fyzicky napadli, jeden ho mlátil do oblasti stehna a lýtka pravé nohy, ostatní tři ho kopali do celého těla. Dále toto jednání dvou dozorců pokračovalo, když byl odváděn s nasazenými pouty k lékaři na ošetření, tak ho shodili ze schodů při vstupu do prostor ošetřovny. Těmito útoky mu měli způsobit hematomy na hrudníku, na obou ramenech, pod klíční kostí a do současnosti ho mají bolet ledviny a pravý bok, tedy jako úřední osoby zneužívaje závislosti stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, v úmyslu způsobit mu jinou závažnou újmu, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, tedy v rozporu s § 5 a 6 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení GIBS byla napadeným usnesením krajského státního zastupitelství zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná s odůvodněním, že příslušný policejní orgán řádně provedl prověřování věci, správně vyhodnotil opatřené důkazy a z nich vyvodil správné právní závěry, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. 5. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se věcí zabývalo vrchní státní zastupitelství, které po přezkoumání věci v postupu krajského státního zastupitelství neshledalo pochybení, jež by bylo namístě napravovat opatřením vrchního státního zastupitelství, o čemž stěžovatele vyrozumělo. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že příslušné orgány nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1559/20, neboť po jeho vydání učinily kroky pouze formálního rázu, které nelze označit za účinné vyšetřování. K naplnění práva na účinné vyšetřování je podle stěžovatele nutné zahájení trestního stíhání. Stěžovatel vytýká, že orgány zabývající se jeho stížností na násilné jednání příslušníků vězeňské služby nedostatečně vysvětlily, proč po několikadenním držení hladovky, kdy byl natolik zesláblý, že zjevně nemohl klást jakýkoliv odpor, museli dozorci použít donucující prostředky, resp. zda byly přiměřené. Nebyly ani provedeny rešerše ke zjištění, zda proti těmto dozorcům nejsou podávány stížnosti jinými odsouzenými pro násilné chování. Podle stěžovatele tyto orgány neobjasnily ani rozpory ve zdravotních záznamech, přičemž některé skutečnosti podstatné z hlediska přiměřenosti použití donucovacích prostředků ani nebyly zjišťovány (např. jeho hmotnost po hladovce). Stěžovatel poukazuje na to, že byl v okamžiku útoku dozorců v šoku a ve velkém stresu, proto nelze závěr o jeho nedůvěryhodnosti založit na okolnosti, že nedokázal přesně určit počet osob, které se podílely na jeho napadení. V době hladovky se přitom v rozporu s předpisy nenacházel na ošetřovně, nýbrž na "standardním" oddělení. Orgány zabývající se jeho stížností neobjasnily ani otázku, zda se v prostorách, kde došlo k napadení, vyskytují místa nesnímaná kamerovými systémy. V rozporu s nálezem vydaným v jeho věci nebyl vyhotoven znalecký posudek vycházející rovněž z osobního pohovoru znalce se stěžovatelem bez účasti vyšetřujících orgánů a příslušníků vězeňské služby. V návaznosti na nález mělo dojít k delegaci věci jinému orgánu GIBS. Napadená rozhodnutí neposkytují věrohodné vysvětlení, proč došlo k použití síly a zda bylo absolutně nezbytné. Vyrozumění vrchního státního zastupitelství postrádá dostatečné odůvodnění, neboť neuvádí, jakým způsobem bylo vyšetřování doplněno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. Dále Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou a možnost j