IV.ÚS 563/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 563/22 ze dne 10. 1. 2023 N 5/116 SbNU 33 Lhůta pro vydání rozhodnutí o vykonání podmíněně uloženého trestu odnětí svobody II; nedostatky protokolu o hlavním líčení a zásada in dubio pro libertate   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, sídlem Čimická 717/34, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2022 č. j. 4 To 420/2020-383 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. září 2020 č. j. 5 T 56/2014- -334, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Děčíně jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2022 č. j. 4 To 420/2020-383 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2022 č. j. 4 To 420/2020-383 se zrušuje. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 č. j. 5 T 56/2014-182 (dále jen "rozsudek okresního soudu") stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona a odsoudil ho podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stanovil stěžovateli povinnost nahradit škodu ve stanovených výších poškozené obchodní společnosti X (dále jen "X"), a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného L. N. odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení a podle § 229 odst. 2 trestního řádu X odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody také na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů tím, že v konkretizovanou dobu v areálu X odcizil 4 kusy plechových disků opatřených pneumatikami (v celkové ceně 6 100 Kč), které mu předtím zaměstnanci uvedené společnosti zapůjčili, a poté, co byl jimi vyzván k jejich vrácení, si uvedené věci pokusil uchovat násilím, a to tak, že fyzicky napadl jednatele X L. N., čímž se veřejně dopustil výtržnosti a úmyslně mu způsobil těžkou újmu na zdraví vymezenou ve skutkové větě rozsudku. 3. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl s odkazem na § 83 odst. 1 trestního zákoníku, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků uložený mu rozsudkem okresního soudu a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel po odsouzení nežil řádným životem, neboť byl v roce 2019 odsouzen za další trestnou činnost a rovněž se dopouštěl závažných přestupků. Podle soudu tím prokázal, že výchovný trest na něj neměl požadovaný nápravný vliv, když "zklamal jeho důvěru, kterou do něj tímto trestem vložil". Z přiloženého spisu soud dovodil opakovanou snahu stěžovatele o prodloužení trestního řízení, aby v mezidobí došlo k osvědčení stěžovatele v předchozím trestním řízení. V dané věci okresní soud čekal na právní moc nového rozsudku a následně veřejné zasedání dvakrát odročil (jednou z důvodu pandemie a jednou pro letní dovolenou obhájce). Soud tedy nařídil konání veřejného zasedání na 17. 9. 2020, což bylo po uplynutí roční zákonné lhůty, v níž má rozhodnout o osvědčení odsouzeného. Podle soudu však k odročení došlo vinou stěžovatele a jeho obhájce. Stěžovatelova snaha vyhýbat se procesním úkonům je patrna z jeho trestní minulosti. K veřejnému zasedání se stěžovatel ani jeho obhájce nedostavili včas, přestože jim bylo předvolání řádně a včas doručeno. Teprve v průběhu veřejného zasedání telefonoval stěžovatel, že "je na cestě do Děčína a stojí v dopravní zácpě. Do konce pracovního dne se však ani stěžovatel, ani jeho obhájce k soudu nedostavili". 4. Proti tomuto usnesení okresního soudu stěžovatel podal stížnost, na jejímž základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 10. 2020 č. j. 4 To 420/2020-346 zrušil usnesení okresního soudu a rozhodl, že podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří roků a pro výkon trestu se zařazuje do věznice s ostrahou. Zrušení usnesení okresního soudu odůvodnil zjištěním, že ve výrokové části byl odkaz na nesprávné ustanovení trestního zákoníku (tj. na § 83 odst. 1 trestního zákoníku). Za správné shledal krajský soud závěry okresního soudu, podle nichž stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Dále konstatoval, že okresní soud vycházel z "mylné představy" o nedodržení lhůty jednoho roku stanovené pro rozhodnutí podle § 86 odst. 2 trestního zákoníku. Podle krajského soudu stěžovatel po vyhlášení rozsudku okresního soudu neprohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Tyto osoby odvolání podat mohly, proto uvedený rozsudek nabyl právní moci až dne 23. 9. 2014. Stížností napadené usnesení okresního soudu ze dne 17. 9. 2020 proto bylo z hlediska § 86 odst. 2 trestního zákoníku včasné. Krajský soud "pouze pro úplnost a z důvodu určité arogance stěžovatele" (který okresnímu soudu oznámil, že se k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020 nedostaví, jelikož jeho obhájce nebude přítomen z důvodu dovolené) zdůraznil, že v jeho jednání okresní soud důvodně spatřoval zdržování řízení vedené snahou dosáhnout - po překročení zákonné lhůty - osvědčení tzv. ze zákona. 5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3454/20 (N 159/108 SbNU 15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) zrušil usnesení krajského soudu pro porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu nebylo možné rozpory mezi listinami vypořádat pouhým tvrzením, že přednost má protokol z hlavního líčení. Obiter dictum usnesení krajského soudu, obsahující tvrzení o stěžovatelově aroganci, pak nelze považovat za odůvodnění jeho viny na uplynutí roční lhůty k rozhodnutí o osvědčení. Ústavní soud uložil krajskému soudu, aby se okolnostmi stěžovatelova jednání v souladu s nosnými důvody nálezu blíže zabýval. 6. Krajský soud následně napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a nově rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud se v první řadě zabýval otázkou, zda uplynula roční lhůta, v níž soud musel rozhodnout o osvědčení. Za účelem ověření správnosti protokolu z hlavního líčení krajský soud doplnil dokazování o vyjádření Okresního státního zastupitelství v Děčíně (dále jen "okresní státní zastupitelství") a sdělení obhájce, který stěžovatele zastupoval v předmětné trestní věci dne 2. 9. 2014. Z obou písemností podle krajského soudu vyplynulo, že se stěžovatel práva podat odvolání i za další oprávněné osoby nevzdal. Na tom nic nemění ani pochybení soudkyně, která "opomenula celé znění" § 129 odst. 2 trestního řádu, konkrétně "pokračování věty prvé po čárce", a rozsudek vyhotovila bez odůvodnění (jako tzv. zjednodušený). Okresní soud tak podle krajského soudu rozhodl ve lhůtě jednoho roku stanovené v § 86 odst. 2 trestního zákoníku. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval v rozporu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3454/20, kterým Ústavní soud zrušil jeho předchozí rozhodnutí. Ani nové rozhodnutí krajského soudu tak není možno označit za ústavně souladné. V řízení navazujícím na zrušující nález krajský soud doplnil dokazování (podle stěžovatele svérázným způsobem) o vyjádření okresního státního zastupitelství a stěžovatelova