IV.ÚS 564/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 564/20 ze dne 5. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Fun Spot Lipno a. s., sídlem Masarykova 35, Hluboká nad Vltavou, zastoupené JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem, sídlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 3647/2019-215 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2019 č. j. 70 Co 120, 121/2019-183, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Brandona Loringa Hammonse, podnikatele, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na "spravedlivý proces" (sc. - na soudní ochranu) podle čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že porušena byla i práva stanovená v čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 11. 2018 č. j. 10 C 349/2015-147 bylo uloženo z titulu bezdůvodného obohacení vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému), aby zaplatil stěžovatelce (jako žalobkyni) 125 000 Kč s příslušenstvím, České republice na nákladech řízení (svědečném) 490 Kč a stěžovatelce na nákladech řízení částku 119 412,83 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem smlouvu o díle, od které odstoupila, protože vedlejší účastník jako zhotovitel jí nepředal dílo (projekt sochy koně) řádně a včas (§ 2002 občanského zákoníku), a vzhledem k tomu, že mu stěžovatelka uhradila spornou částku, je vedlejší účastník povinen ji vrátit (§ 2993 občanského zákoníku). 3. Usnesením obvodního soudu ze dne 7. 3. 2019 č. j. 10 C 349/2015-167 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi složit jistotu na náklady řízení. 4. K odvolání vedlejšího účastníka (i stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu zamítl (výrok I), citované usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok II) a dále rozhodl, že se stěžovatelce ukládá zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 106 922 Kč (výrok III) a České republice na účet obvodního soudu náhradu nákladů řízení v částce 490 Kč (výrok IV). Městský soud dospěl k závěru, že nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, resp. k jejímu zániku, a tudíž nemohlo u žádné ze smluvních stran dojít k bezdůvodnému obohacení, které by bylo třeba protistraně vracet. 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 744 Kč. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715) tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, a namítá, že městský soud zopakoval dokazování toliko emaily ze dne 3. 12. 2014 a ze dne 13. 2. 2015, což byla zanedbatelná část důkazů provedených před obvodním soudem, a dospěl k odlišným závěrům o skutkovém stavu, aniž by se vypořádal s důkazy, které byly s jeho závěry v rozporu (což platí i pro důkazy, které sám provedl). Postupoval tak v rozporu s § 213 o. s. ř. 7. Dále stěžovatelka uvádí, že v řízení tvrdila, že pokud nedošlo k zániku smlouvy o díle odstoupením, pak se tak stalo na základě § 1980 občanského zákoníku, neboť mezi stranami bylo sjednáno předání díla v dostatečném předstihu před slavnostním otevřením areálu. Obvodní soud v tomto ohledu učinil příslušná zjištění a dospěl k závěru, že doba přiměřená povaze díla, aby je stěžovatelka mohla využít zamýšleným způsobem, byla nejpozději do 25. 4. 2015, neboť výroba samotné sochy koně měla trvat 2 měsíce. To městský soud pominul, když pouze konstatoval, že nebyl prokázán ani jiný důvod zániku smlouvy, a s její argumentací, která měla/mohla mít podstatný vliv na právní posouzení, se nevypořádal. 8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že její dovolání nedůvodně odmítl a nezabýval se její celou (relevantní) argumentací, i když byla částečně v rovině ústavněprávní. Považuje se za ochuzenou nejen o dovolací (fakticky), ale i odvolací řízení, neboť městský soud v rozporu s rozumnou logikou hodnocení důkazů dospěl k nesprávnému skutkovému závěru a zcela pominul její zásadní argumentaci, takže až z jeho překvapivého rozhodnutí zjistila jeho náhled na věc. Fakticky tak vyloučil možnost úspěšného dovolání, neboť jak uvedl Nejvyšší soud, konstruovala jiný skutkový stav, z něhož pak vyvozovala jiné právní závěry. 9. Dále stěžovatelka opakuje a rozvádí svou argumentaci s poukazem na jednotlivé důkazy provedené obvodním soudem s tvrzením, že zjištěný skutkový stav nevyplývá jen z důkazů výše uvedenými mailovými zprávami, které k důkazu městský soud provedl, jednak na to, že se městský soud nevypořádal s její argumentací zánikem smlouvy podle § 1980 občanského zákoníku. Dále namítá tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jde-li o rozsah díla, a v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu, že by vedlejší účastník měl zhotovit vedle projektu i samotnou sochu (původně to dle stěžovatelky nabízel, což ale ona neakceptovala). Současně upozorňuje, že to byl vedlejší účastník, kdo oznámil přerušení prací, a to nikoliv z důvodu odmítnutí plnění z její strany. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 13. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu se skutkovým závěrem městského soudu, že skutečným důvodem pro odstoupení od smlouvy o díle (dopisem ze dne 1. 6. 2015) nebyly vady díla, ale příliš vysoká cena díla, eventuálně celkových nákladů na pořízení sochy koně (k tomu viz i sub 16), a že to tedy byla stěžovatelka, kdo své povinnosti porušil, když odmítl hradit cenu díla. Z tohoto skutkového závěru pak vychází právní posouzení, dle něhož k zániku smlouvy (na základě daného právního jednání, které nevyvolalo právní účinky) nedošlo. 14. Vyjadřuje-li stěžovatelka nesouhlas s tím, jak městský soud zhodnotil provedené důkazy e-mailovou korespondencí ze dne 3. 12. 2014 a 13. 2. 2015, Ústavní soud opakovaně připomíná, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval a že do takového hodnocení by mohl za