IV.ÚS 566/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 566/12 ze dne 7. 5. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele JUDr. PhDr. Michala Haly, zastoupeného Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem Pobřežní 4/370, Praha 8, o ústavní stížnosti proti příkazům k domovní prohlídce ze dne 19. 12. 2011 č. j. 0 Nt 1957/2011-4, a příkazu k domovní prohlídce ze dne 20. 12. 2011 č. j. 0 Nt 1958/2011-4, vydaných Okresním soudem Praha-východ, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 2. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví označené příkazy k domovní prohlídce Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"), a zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování stěžovatelových základních práv a svobod a přikázal jí obnovit stav před tímto porušením, a to vydáním zabavených věcí. Z obsahu ústavní stížnosti a příslušných spisů okresního soudu, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud dne 19. 12. 2011 vydal první napadený příkaz k domovní prohlídce rodinného domu s adresou P., který je ve vlastnictví Hynka Černého a Kamily Černé a který s k domu přináležejícími prostory užíval stěžovatel. Následujícího dne vydal okresní soud rovněž druhý napadený příkaz k domovní prohlídce domu na adrese H., obec H., který je ve vlastnictví a užívání stěžovatele. Příkazy k domovní prohlídce byly vydány v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 4 písm. a) a b) trestního zákona, trestného činu podplácení dle § 161 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, jichž se měli dopustit stěžovatel spolu s Ing. Petrem Laušmanem, Mgr. Robertem Wolfem a Jiřím Neužilem tím, že uzavírali smlouvy, které byly záměrně nevýhodné pro Ředitelství silnic a dálnic ČR, čímž měla být České republice způsobena škoda ve výši nejméně 400. 000.000,- Kč. Okresní soud se ztotožnil s právním názorem dozorující státní zástupkyně stran důvodného podezření, že se v prohlížených nemovitostech nacházejí věci důležité pro trestní řízení, zejména listinné důkazy. Domovní prohlídka byla nařízena ve fázi prověřování jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť dle názoru soudu důvodně hrozilo nebezpečí zmaření či zničení důkazů vzhledem ke skutečnosti, že bylo najednou prováděno větší množství domovních prohlídek. Prohlídka nařízená příkazem okresního soudu ze dne 19. 12. 2011 č. j. 0 Nt 1957/2011-4 byla provedena 21. 12. 2011 a prohlídka nařízená příkazem ze dne 20. 12. 2011 č. j. 0 Nt 1958/2011-4 byla provedena dne 22. 12. 2011. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými příkazy k domovní prohlídce byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje hned v několika rovinách. Oba příkazy byly podle stěžovatele vydány místně nepříslušným okresním soudem, v jehož obvodu nemá stěžovatel ani jiný obviněný bydliště a z žádného důkazu neplyne, že by v obvodu okresního soudu měl být spáchán údajný trestný čin. Okresní soud se svou příslušností v napadených příkazech vůbec nezabýval a v tomto ohledu jsou jeho rozhodnutí proto nepřezkoumatelná. Navíc dozorová státní zástupkyně dříve pracovala jako okresní státní zástupkyně právě v obvodu jí zvoleného okresního soudu. Oba příkazy byly vydány v rozporu s ustanovením § 85b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když domovní prohlídka byla u stěžovatele, toho času advokátního koncipienta, nařízena bez předchozího slyšení České advokátní komory. Příkazy jsou pak zcela nedostatečně odůvodněny, jelikož soud de facto přebírá formulace z návrhu státního zástupce, aniž by se jimi obšírněji zabýval. Okresní soud se tak dostatečně nevypořádal zejména s otázkou neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu, a to přesto, že od předmětné trestné činnosti uplynulo více než 5 let. Soud dále přehlédl fakt, že některé při domovní prohlídce hledané listiny již byly součástí spisu a nebylo tak nutno nařizovat domovní prohlídku, navíc jako neodkladný úkon. Okresní soud navíc důvodnost domovní prohlídky opřel o výpovědi tří svědků, které jsou však podle názoru stěžovatele jako důkaz nepoužitelné, neboť byly provedeny v rozporu s ustanovením § 158a trestního řádu, to je bez přítomnosti soudce. Vším výše uvedeným soud nepřiměřeně zasáhl do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel je dokonce toho názoru, že nařízení domovní prohlídky bylo jen záminkou k tomu, aby Policie ČR mohla o stěžovateli nezákonným způsobem získat více informací. To navíc potvrzuje i fakt, že informace získané domovní prohlídkou systematicky od členů Policie České republiky "unikají" a jsou zneužívány k veřejnému očerňování stěžovatele. Stěžovatel tak z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadené příkazy k domovní prohlídce zrušil, zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování stěžovatelových ústavně zaručených práv a nařídil jí obnovit stav před porušením tím, že stěžovateli vydá zpět věci při prohlídkách zabavené. Na výzvu Ústavního soudu zaslalo své vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále též "vedlejší účastník"). V tomto vyjádření projevil vedlejší účastník názor, že příkaz byl vydán v souladu se všemi zákonnými požadavky. Zejména označil za chybnou argumentaci stěžovatele v tom směru, že by měl rozhodovat místně nepříslušný soud. Místní příslušnost okresního soudu byla založena zněním ustanovení § 26 odst. 1 trestního řádu. Je-li podle tohoto ustanovení místně příslušných více soudů, může si státní zástupce vybrat kterýkoliv z nich. Působení dozorové státní zástupkyně v právě zvoleném obvodě bylo ukončeno před více než deseti lety a stěžovatelem uvedená úvaha je tak pouze spekulací. Podle vedlejšího účastníka rovněž nebylo porušeno ustanovení § 85b trestního řádu, neboť prohlídka nebyla vykonávána v místě výkonu advokacie, nýbrž v bydlišti stěžovatele. Navíc v době podání návrhů na provedení prohlídek nebyla státnímu zástupci známa rozhodná skutečnost, že stěžovatel právě působí jako advokátní koncipient. Vedlejší účastník je rovněž toho názoru, že napadené příkazy jsou odůvodněny v souladu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Zejména není na závadu, používá-li soud v odůvodnění příkazu stejné argumenty, jaké státní zástupce užil v návrhu na provedení domovní prohlídky, neboť to naopak svědčí o zákonnosti nařízené prohlídky, jelikož se soud s názorem státního zástupce ztotožnil. Ani uplynutí delší doby od spáchání trestné činnosti neklade podle vedlejšího účastníka zvláštní nároky na odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Stejně tak nemá takové plynutí času vliv na její případně nutné provedení jako úkonu neodkladného a neopakovatelného, a to obzvláště v případě, kdy z vyšetřování vyvstane potřeba provést více domovních prohlídek v krátkém čase. Stěžovatelův názor, že hledané listinné důkazy již byly součástí spisu před prohlídkou, nemá podle vedlejšího účastníka žádnou oporu ve spisovém materiálu. Ke stěžovatelovu názoru, že výpovědi svědků jsou jako důkazy nepoužitelné, pak vedlejší účastník podotýká, že taková skutečnost nemůže nic změnit na důvodnosti vážného podezření, které je hlavním kritériem pro nařízení domovní prohlídky. Stěžovatelovi názory ohledně snahy Policie ČR o jeho diskreditaci pak označil vedlejší účastník za pouhé spekulace, vyvrácené faktem, že zabavené věci slouží k přesnějšímu rozkrytí vyšetřované trestné činnosti a dokonce vedly k rozšíření trestního stíhání stěžovatele o další trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle ustanovení § 192 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k výše uvedenému tak vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslal na výzvu Ústavního soudu i okresní soud. Uvedl, že otázka neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 byla pečlivě zvažována a soud k nařízení prohlídky v tomto "režimu" přistoupil vzhledem k četnosti úkonů nutných k provedení. Okresní soud dále