IV.ÚS 566/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 566/19 ze dne 2. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 6 Tdo 1370/2018-31, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2018 č. j. 3 To 146/2018-245 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 22. března 2018 č. j. 14 T 251/2017-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 T 251/2017 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Uvedeného jednání se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že za pomoci svého známého zajistil svému otci, o němž se domníval, že trpí tzv. nemocí ALS, přepravu k propasti Macocha, kde předal svému otci jeho věci a schůdky, s jejichž pomocí otec posléze překonal zábradlí nad propastí a skokem dolů spáchal sebevraždu. Téhož dne večer se stěžovatel dostavil na policejní služebnu, kde předložil otcův "dopis na rozloučenou" a nahlásil jeho pohřešování. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě řady nepřímých důkazů. O vědomosti stěžovatele úmyslu otce spáchat sebevraždu svědčí dle okresního soudu svědecká výpověď popisující jeho telefonní rozhovor se sestrou zemřelého, jakož i jeho chování po otcově sebevraždě, zejména uváděním nepravdivých informací policejnímu orgánu. Stěžovatelovu obhajobu, spočívající v tom, že stěžovatel nevěděl o otcově úmyslu, neboť mu řekl, že si jde pouze na několik dní k Macoše odpočinout a vše si v klidu rozmyslet, označil soud za nevěrohodnou. Z výpovědí svědků vyplynulo, že stěžovatelův otec měl obavy zůstat sám doma, případně v lázních bez blízkých osob. Je tak zcela nelogické, že by se neschopen samostatné jízdy a pouze obtížné chůze, rozhodl vypravit na několik dní do Moravského krasu. Ačkoliv stěžovatel vypověděl, že před penzionem byla spousta lidí, a hospoda byla otevřená, z kamerových záznamů je zřejmé, že se v okolí nikdo nenacházel, a to zejména proto, že ještě nezačala turistická sezóna, nebylo možné se ubytovat a ve všední den v podvečer se zde nikdo nenacházel. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Důvěryhodnost stěžovatelovy výpovědi byla podle krajského soudu zpochybněna dalšími svědeckými výpověďmi i ročním obdobím a dobou (večer), kdy se měl jeho otec údajně chtít na Macoše ubytovat. Dále je nelogické, aby stěžovatel nedovezl (nebo nedoprovodil) otce přímo k ubytování. Naopak stěžovatel vyndal z vozidla objemnou tašku o délce 1,5 metru, kterou otci zanesl k můstku u propasti. Poté odjel. Dále uváděl nepravdivé informace o okolnostech případu policii, a ve zprávě příbuzným naznačil, že otec spáchal sebevraždu. Tato lživá sdělení dle soudu svědčí o jeho vědomosti o otcově úmyslu. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné, když se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se nevypořádal s namítanými vadami rozhodnutí nalézacího soudu. Podobné nedostatky pak vykazuje i rozhodnutí dovolacího soudu ve vztahu k námitce tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Dále stěžovatel poukazuje na konkrétní závěry soudů, které z provedeného dokazování dle jeho názoru nevyplývají, resp. nemají k nim žádný logický vztah. Soudy tak stěžovatelovu vinu nepřípustně dovodily ze zjištěného faktu, že stěžovatelův otec o sebevraždě vícekrát hovořil, avšak ne v souvislosti s konkrétním dnem. Dále není zřejmé, z čeho soudy dovodily nelogičnost stěžovatelovy víry, že jeho otec si jede na několik dnů do hotelu Macocha odpočinout a "vše v klidu promyslet". V tomto ohledu odvolací soud zcela spekuluje, že dne 27. 3. 2017 ubytovací služby v okolí Macochy nefungovaly. V tomto směru neprovedly soudy žádný důkaz. Stěžovatel svým vlastním šetřením zjistil, že hotel byl již v provozu, byť se sníženou kapacitou, a měl za to, že v restauraci již byli přítomni hosté. Dále není zřejmé, jak z kamerového záznamu soudy dovodily, že stěžovatel donesl otcovy věci "blíže k propasti Macocha". Na záznamu totiž nelze vidět, kam stěžovatel věci odnáší. Zavazadla stěžovatelova otce byla přitom nalezena u hotelu Macocha. Tento důkaz ve prospěch obhajoby přitom soudy vůbec nehodnotí. Přenesené věci stěžovatel považoval za pomůcky, které jeho otec používal při chůzi. Tyto důkazy tak soudy, s posvěcením Nejvyššího soudu, vyhodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dovolací soud dále nevysvětluje, z jakého důvodu označil některé námitky za nepřípadné. Zároveň dovolací soud nepřípustně spekuluje, že stěžovatel měl být seznámen s obsahem přenášených zavazadel. Se zbývajícími námitkami týkajícími se extrémního rozporu s důkazy se Nejvyšší soud nevypořádal vůbec. Soudy zároveň nijak nevyhodnotily jednoznačný důkaz ve prospěch stěžovatele, jímž byla textová zpráva, kterou otci poslal krátce po rozloučení se u hotelu Macocha. V tomto směru jde o tzv. opomenutý důkaz. Zcela neadekvátní pozornost pak soudy věnovaly chování stěžovatele po otcově sebevraždě, které dokonce zahrnuly do skutkové věty rozsudku, ačkoliv je zřejmé, že jím těžko mohl napomáhat již dokonané sebevraždě. Stěžovatelem uváděné nepravdy byly motivovány snahou nezatáhnout do celé záležitosti svého známého, který stěžovatele a jeho otce na Macochu odvezl. Konečně, z tzv. skutkové věty nevyplývá naplnění subjektivní stránky stěžovatelova údajného jednání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné