IV.ÚS 567/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 567/22 ze dne 21. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2022, za účasti Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a napadený postup 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá určení, že postup Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 48 T 4/2022 je v rozporu s čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a ze spisu sp. zn. 70 Nt 4206/2022 vedeného u městského soudu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel je trestně stíhán ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 48 T 4/2022 pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno ze dne 17. 2. 2021. Usnesením městského soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 70 Nt 3528/2021 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu, přičemž vazba byla započata ode dne 16. 2. 2021 od 05:26 hodin. Obžaloba byla ke krajskému soudu podána dne 16. 2. 2022 v 12:50 hodin. Stěžovatel je ode dne zadržení, tj. dne 16. 2. 2021, nepřetržitě omezen na osobní svobodě. Nyní v této věci probíhá hlavní líčení před krajským soudem pod sp. zn. 48 T 4/2022. Stěžovatel opakovaně svými podáními žádá o propuštění z vazby. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítá, že účastníci řízení jako orgány veřejné moci zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a do jeho práva zakotveného v čl. 5 odst. 1 Úmluvy tím, že nevydaly příkaz k jeho propuštění z vazby poté, co byla překročena maximální délka trvání vazby v přípravném řízení. 4. Stěžovatel uvádí, že v jeho případě neměla podle § 72a odst. 1 trestního řádu doba trvání vazby v přípravném řízení přesáhnout jeden rok. Byl-li tedy stěžovatel zadržen dne 16. 2. 2021 v 05:26 hodin, skončila doba jednoho roku dne 16. 2. 2022 v 05:25 hodin. Obžaloba však byla ke krajskému soudu podána až dne 16. 2. 2022 ve 12:50 hodin, čímž došlo k překročení maximální doby trvání vazby v přípravném řízení o několik hodin. 5. Stěžovateli bylo krajským soudem sděleno, že lhůta pro trvání vazby v přípravném řízení překročena nebyla, neboť se počítá podle § 60 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel však s tímto názorem nesouhlasí, neboť doba trvání vazby v přípravném řízení není lhůtou, na niž by bylo možno § 60 odst. 2 použít, nýbrž jde o dobu, tedy o čas jako právní skutečnost. "Doba" je pojmem zcela odlišným od pojmu "lhůta", a tudíž na něj nelze aplikovat § 60 odst. 2 trestního řádu. Stanoví-li § 72a trestního řádu, že doba trvání vazby v přípravném řízení nesmí přesáhnout dobu jednoho roku, není možno považovat za ústavně souladné, když vazba ve skutečnosti trvá 1 rok, 8 hodin a 35 minut. Na první pohled je zřejmé, že doba trvání vazby dobu jednoho roku přesáhla. 6. Stěžovatel správnost svých závěrů dokládá i textem komentářů k trestnímu zákonu a k trestnímu řádu z roku 2004, resp. 2002 (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákon. Komentář, 6. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck: Praha, 2004, s. 680. Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář, 4. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck: Praha, 2000, s. 416), z nichž vyplývá stejný závěr, kdy v případě počítání doby vazby je nutno tuto dobu počítat od okamžiku k okamžiku (a momento ad momentum). Stěžovatel nadto uvádí, že stejný závěr vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1310/2011 a ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 573/2016) a Ústavního soudu [nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 8. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky považuje za irelevantní, neboť vazební lhůty podle § 72a trestního řádu se počítají podle měsíců či roků, nikoliv podle hodin, a to ve smyslu § 60 odst. 2 trestního řádu. 9. Krajský soud uvedl, že přesný časový údaj, jak jej předestírá stěžovatel, není relevantní, neboť lhůtu je nutno posuzovat podle § 72a odst. 1 písm. c) a odst. 2 trestního řádu, kdy lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým jménem nebo číselným označením shoduje se dnem, kdy nastala událost rozhodující pro počátek běhu lhůty. Pokud jde o citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pasáže, které uvádí stěžovatel, jsou vytrženy z kontextu. 10. Krajské státní zastupitelství odkázalo na ustálenou praxi počítání lhůt v trestním řízení, kdy není pochyb, že i v případě použití § 72a odst. 1 trestního řádu se uplatní pravidlo zakotvené v § 60 trestního řádu. 11. Stěžovateli byla vyjádření účastníků řízení zaslána na vědomí a k případné k replice. Stěžovatel svého práva využil a konstatoval, že všichni účastníci uplatňují shodnou argumentaci, totiž že lhůty podle § 72a trestního řádu se počítají podle měsíců či roků, nikoliv podle hodin, a tudíž je nutno použít § 60 odst. 2 trestního řádu. S tímto závěrem se však stěžovatel neztotožňuje a zdůrazňuje, že doba není lhůtou, na kterou by bylo možno použít § 60 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel doplňuje svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti odkazem na § 60 odst. 3 trestního řádu, který je nutno vykládat v souvislosti s § 60 odst. 2 trestního řádu. Ustanovení § 60 odst. 3 trestního řádu stanoví, že pokud poslední den lhůty připadá na den pracovního volna či pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den. Zde je zcela zřejmé, že na vazební věc se takové ustanovení nemůže vztahovat, neboť takto by doba vazby mohla být prodloužena až o několik dní. Stěžovatel spatřuje ve výkladu, který podali účastníci řízení, i porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť u každého obviněného by doba vazby vykazovala jinou délku. Stěžovatel se dále neztotožňuje s konstatováním krajského soudu, že v případě soudních rozhodnutí jde o pasáže vytržené z kontextu. Stěžovatel k tomu uvádí, že šlo o právní věty, jde tedy o nosnou argumentaci. Stěžovatel dále uvádí, že zákonodárce výslovně neupravil, jak má být počítána přípustná doba vazby, v případě interpretace je tak nutno postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními Listiny garantujícími rovnost před zákonem a respektujícími zásadu in dubio pro reo, tedy je nutno zvolit pro obviněného nejpříznivější variantu výkladu. 12. Nad rámec své argumentace stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s argumentací uvedenou v usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 4. 2022 č. j. 6 To 24/2022-5385 v jeho věci, v němž vrchní soud konstatuje, že "zákonné vymezení doby trvání vazby v přípravném řízení na dobu jednoho roku je zásadním stimulem daným zákonodárcem orgánům činným v přípravném řízení k tomu, aby nebyla jejich činnost zatížena žádnými průtahy." K tomu stěžovatel podotýká, že není pravidlem, že by současně se zahájením trestního stíhání byli obvinění "automaticky" bráni do vazby. Naopak se stává běžně, že stíhaná osoba se do vazby dostane až po několika měsících či letech trestního stíhání. A v takových případech by pak doba trvání vazby u stíhané osoby byla jiná než celková doba přípravného řízení. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byl uplatňován namítaný postup orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem