IV.ÚS 568/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 568/06 ze dne 22. 6. 2009 N 147/53 SbNU 793 Vyloučení svévole při změně správní praxe - kauza francouzských zaměstnanců a jejich účast na sociálním pojištění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 22. června 2009 sp. zn. IV. ÚS 568/06 ve věci ústavní stížnosti Urban Concept, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Americká 415/36, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2006 č. j. 4 Ads 20/2005-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2004 č. j. 12 Cad 16/2004-46, vydaným ve věci nedoplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 4 Ads 20/2005-75 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004 č. j. 12 Cad 16/2004-46 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006 č. j. 4 Ads 20/2005-75 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004 č. j. 12 Cad 16/2004-46 se ruší. Odůvodnění I. 1. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 28. 8. 2006 se Urban Concept, s. r. o., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci nedoplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto dlužného pojistného v celkové výši 155 654 Kč. II. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cad 16/2004 vyplývají následující skutečnosti. Dne 5. 2. 2004 na základě kontroly odvodu pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění, provedené Pražskou správou sociálního zabezpečení dne 21. 1. 2004, byl stěžovatelce předepsán nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 131 520 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 24 134 Kč, a to platebním výměrem č. 88/274/04. Zjištěný nedoplatek vznikl tím, že stěžovatelka nezahrnula, v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění platném do 31. 12. 2003, do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjem za měsíce leden 2003 až prosinec 2003 v celkové výši 386 796 Kč, zúčtovaný v souvislosti s výkonem zaměstnání státnímu občanovi Francouzské republiky, který neměl na území České republiky trvalý pobyt a u stěžovatelky pracoval na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 18. 7. 2002 podle francouzského práva. 3. Dne 30. 3. 2004 Česká správa sociálního zabezpečení odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru ze dne 5. 2. 2004 zamítla a napadený platební výměr č. 88/274/04 potvrdila. 4. Dne 1. 12. 2004 Městský soud v Praze (dále též "nalézací soud" nebo "městský soud") žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 3. 2004 zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií ze dne 12. 10. 1948, vyhlášená pod č. 215/1949 Sb., která vstoupila v platnost 1. 7. 1949, ve znění Dodatkové úmluvy k Všeobecné úmluvě o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií z 12. října 1948, vyhlášené pod č. 68/1970 Sb., (dále jen "Všeobecná úmluva") měla dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") přednost před vnitrostátními předpisy, konkrétně pak úpravou obsaženou v § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, neboť aplikace posledně citovaného ustanovení by byla v rozporu s čl. 1 § 1 a čl. 2 § 1 bodem 1 v části období po 30. 6. 1964 písm. b) Všeobecné úmluvy. Nalézací soud uzavřel, že se na francouzského státního příslušníka zaměstnaného na našem území podle francouzských předpisů vztahovala česká úprava sociálního zabezpečení za stejných podmínek jako na české občany. Nešlo proto uplatnit vynětí z nemocenského pojištění podle § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. 5. Dne 25. 5. 2006 Nejvyšší správní soud (dále též "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Své rozhodnutí (oproti městskému soudu) založil na tom, že i když v případě Všeobecné úmluvy jde o jednu ze smluv, které Česká republika převzala spolu s právy a závazky, jež pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vyplývaly z mezinárodního práva (čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky), a touto tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou je Česká republika vázána, nejsou jejím předmětem lidská práva a základní svobody. Její věcné zaměření proto bránilo tomu, aby "před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002)" byla sama o sobě považována za bezprostředně závaznou a mající přednost před zákonem. Uvedl dále, že novela Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež byly součástí vnitrostátního právního řádu, i mimo rámec těch smluv, které se týkaly lidských práv a základních svobod, avšak navíc podmínila jejich vnitrostátní účinky souhlasem Parlamentu, k čemuž "v případě Úmluvy nedošlo", a "její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, který jí takový právní status přiznává". Podle Nejvyššího správního soudu byl tímto zákonem zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, podle jehož § 1 mají ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Pravidla obsažená ve Všeobecné úmluvě byla proto aplikovatelná přímo a měla přednost před zákonem, který stanovil něco jiného. K otázce, do jaké míry Všeobecná úmluva ovlivňovala aplikovatelnost § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., uzavřel, že toto ustanovení bylo třeba vykládat v duchu čl. 1 § 1 a čl. 3 § 1 Všeobecné úmluvy tak, že francouzský zaměstnanec byl v rozhodné době účasten nemocenského pojištění, což přímo zakládalo stěžovatelce povinnost zahrnout jeho příjem do vyměřovacího základu a odvádět pojistné a za dobu prodlení s placením i zákonné penále. III. 6. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozsudky obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. Poukázala na strany 8 a 9 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006, kde bylo uvedeno, že v rozhodné době nebylo snadné pro adresáty aplikovaných právních předpisů stanovené povinnosti zjistit a dodržet. Z toho dovodila, že pokud aplikované právní předpisy neodpovídaly čl. 1 Ústavy, nebylo ústavně souladné soudními rozhodnutími stanovovat dodatečné povinnosti, o nichž adresát normy nemohl v okamžiku, kdy je měl plnit, vědět. Byl tak porušen princip předvídatelnosti důsledků porušení právního předpisu, jeho určitosti, srozumitelnosti a vnitřní nerozpornosti. 7. Stěžovatelka dále uvedla, že zaměstnavatelé zaměstnávající francouzské státní občany s trvalým pobytem na území Francouzské republiky vycházeli z dosavadního právního stavu, podle něhož tito zaměstnanci nebyli účastni sociálního zabezpečení podle práva České republiky. Tito zaměstnanci platili do 1. 1. 2004 pojistné na sociální zabezpečení ve Francii a nebyly jim vypláceny žádné dávky podle českých právních předpisů. Správní orgány provádějící dohled nad výkonem sociálního zabezpečení tento právní stav vždy respektovaly. Při provedených kontrolách však bylo zaměstnavatelům v kontrolních protokolech předestřeno, že v důsledku novelizace čl. 10 Ústavy, provedené s účinností od 1. 6. 2002 ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jsou na systému sociálního zabezpečení České republiky účastni i zaměstnanci, kteří mají uzavřenou pracovní smlouvu podle francouzského práva, jsou francouzskými státními občany a mají trvalý pobyt na územní Francouzské republiky. 8. Stěžovatelka byla toho názoru, že právní postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců s pracovní smlouvou uzavřenou podle cizích právních předpisů bylo z hlediska účasti na českém systému sociálního zabezpečení nesporné a jasné do 1. 6. 2002 (kdy nabyla účinnosti novela Ústavy) a od 1. 1. 2004, kdy nabylo účinnosti ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, zakládající účast pracovníků v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právníc