IV.ÚS 569/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 N 129/62 SbNU 27 K dokazování v trestním řízení a omezení práv obhajoby (výslech svědka provedený jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 12. července 2011 sp. zn. IV. ÚS 569/11 ve věci ústavní stížnosti V. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009 sp. zn. 3 To 455/2009, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech a kterým bylo nově rozhodnuto o uložení trestů stěžovateli, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2010 sp. zn. 11 Tdo 546/2010, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. Výrok I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009 sp. zn. 3 To 455/2009 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2010 sp. zn. 11 Tdo 546/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace návrhu 1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. února 2011 a následně doplněna podáním ze dne 14. března 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. 2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") č. j. 80 T 38/2007-1399 byl stěžovatel společně s obžalovaným J. Š. uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a písm. c) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, přičemž byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 5 měsíců. Oba byli uznáni vinnými (stěžovatel nadto jako hlavní organizátor), že v přesně nezjištěné době, nejpozději však na podzim roku 2004, společně s dalšími osobami, a to T. K. a V. Q. V., kteří již byli odsouzeni v Polské republice, po vzájemné dohodě, s cílem nelegálně získávat finanční prostředky pácháním soustavné závažné trestné činnosti, založili na území České republiky zločinné spolčení mezinárodního charakteru zabývající se výdělečným nezákonným převážením osob vietnamské národnosti z území Polské republiky do České republiky a obráceně, mimo hraniční přechody. Ve výroku o vině byla dále blíže specifikována činnost obou obžalovaných v rámci zločinného spolčení, jakož i jednotlivé skutky, při nichž byly převáděny osoby. 3. Uvedený rozsudek byl k odvolání státního zástupce zrušen ve výrocích o uložených trestech rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. září 2009 č. j. 3 To 455/2009-1462. Současně jím byl stěžovateli, při nezměněném výroku o vině, uložen vedle výše uvedených trestů ve stejné výměře i trest propadnutí věci, a to v rozsudku dál specifikovaných mobilních telefonů a SIM karty. Odvolání stěžovatele a obžalovaného J. Š. krajský soud zamítl. Nejvyšší soud následně svým usnesením ze dne 22. října 2010 sp. zn. 11 Tdo 546/2010 odmítl jejich dovolání jako zjevně neopodstatněné. 4. Ústavní stížnost směřuje proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině pouze na základě paušální akceptace řady procesních pochybení, jež by jinak vůbec neumožňovala vydat napadená odsuzující rozhodnutí. V podrobné argumentaci stěžovatel především namítá, že v hlavním líčení nebyly splněny podmínky pro čtení protokolů o výsleších svědků T. K., V. Q. V. a H. Q. T. podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu provedených ještě před zahájením trestního stíhání, protože se nejednalo o neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Poukazuje na to, že žádné důvody v tomto směru nebyly obsaženy ani v protokolech o výsleších ani v předmětném dožádání Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní státní zastupitelství"), na jehož základě byly tyto výslechy provedeny orgány Polské republiky. Důvody pro provedení výslechu tímto způsobem přitom musí existovat a být podloženy již v okamžiku, kdy je rozhodnuto o tom, že určitý důkaz bude tímto způsobem zajištěn a proveden. Až rozsudek krajského soudu přináší v tomto směru alespoň strohé odůvodnění, které je však založeno na skutečnostech, jež nastaly dodatečně s odstupem několika let. Stěžovatel přitom nepovažuje za relevantní důvod, že uvedení svědci nemají trvalý pobyt v České republice a jsou rezidenty jiného členského státu Evropské unie, pročež mohou dodatečně odmítnout účast na soudním řízení v České republice. Shledal-li totiž soud nezbytnost provedení takovéhoto důkazu, mohl tyto svědky vyslechnout za účasti obhajoby a procesně akceptovatelným způsobem prostřednictvím orgánu státu, v němž mají trvalý pobyt. Postupu podle § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu nakonec brání i pochybnost o tom, zda se těchto výslechů ve smyslu § 158a trestního řádu účastnil soudce a zda byli svědci řádně poučeni o možnosti odmítnout výpověď. 5. S ohledem na tyto vady mohly být předmětné protokoly přečteny v hlavním líčení toliko tehdy, pokud by výslechy uvedených osob byly znovu provedeny po zahájení trestního stíhání podle § 164 odst. 4 trestního řádu. V opačném případě by mohly být ve smyslu § 158 odst. 8 trestního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2009, ve spojení s § 212 trestního řádu pouze předestřeny. Tento postup tak jako celek představoval zkrácení práv obhajoby vůči uvedeným svědkům, a to způsobem neslučitelným se zárukami vyplývajícími z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Všechny tyto vady se týkají i rekognic provedených v rámci výslechu, jež podle stěžovatele neodpovídaly požadavkům podle § 428 trestního řádu. 6. Stěžovatel dále namítá, že znaky neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nesplňovaly ani domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, k jejichž provedení došlo před zahájením trestního stíhání. Poukazuje na to, že příkazy byly vydány 13. října 2006, přestože trestní řízení trvalo již od března 2006 a v Polské republice mezitím proběhly uvedené úkony. Tyto příkazy přitom neobsahovaly žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné přezkoumatelným způsobem odůvodnit, že tyto prohlídky nemohly být provedeny po zahájení trestního stíhání stěžovatele. Obecné soudy v této souvislosti nerespektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 6. října 2005 sp. zn. II. ÚS 298/05 (N 196/39 SbNU 91) a nález ze dne 27. září 2007 sp. zn. II. ÚS 474/07 (N 151/46 SbNU 505). Porušení svých základních práv nakonec spatřuje i v tom, že příkaz k provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nesplňoval požadavky vyplývající z judikatury Ústavního soudu, především nálezu ze dne 23. května 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 (N 88/45 SbNU 291). Obsahoval totiž pouze paušální poukaz na to, že je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný trestný čin, jehož skutkové okolnosti nebyly blíže nastíněny, a nebyly konkretizovány ani podezřelé osoby. 7. Porušení svých základních práv spatřoval stěžovatel i v nesprávné aplikaci § 163a odst. 1 trestního zákona, neboť nebyly splněny definiční znaky zločinného spolčení podle § 89 odst. 17 trestního zákona, podle kterého se má jednat o spolčení nejméně tří osob s vnitřní organizační strukturou danou rozdělením funkcí a vzájemnými v zásadě hierarchicky uspořádanými vztahy. Právě tato skutečnost mu navíc byla v rozporu s § 31 odst. 3 trestního zákona přičtena dvakrát, a to i jako organizování ve smyslu § 171a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona. Za pochybení soudů označuje i skutečnost, že navzdory tomu, že měl být propuštěn z vazby dne 7. dubna 2007, k faktickému propuštění došlo až 11. dubna 2007, pročež strávil několik dní nezákonného pobytu ve vazbě, aniž by tuto skutečnost obecné soudy zdůvodnily a promítly do úvahy o výši trestu. Nakonec uzavírá, že vady dokazování a na ně navazující vady v úvahách jednotlivých soudních instancí vedou v dané věci k porušení principu presumpce neviny, jenž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale