IV.ÚS 569/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 569/19 ze dne 30. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Ireny Klatovské, Josefa Plesnivého, Boženy Groškové, Blaženy Sássové, zastoupených Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2018 č. j. 35 Co 365/2018-234, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí. Tvrdili, že vedlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 1 Listiny a navrhli jeho zrušení. 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uváděli, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací zaujal odlišné právní stanovisko od Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), přičemž stěžovatele s ním dostatečně neseznámil a nedal jim možnost se vyjádřit. Městský soud jen konstatoval, že obvodní soud opatřil postačující skutková zjištění, ale nevyvodil z nich odpovídající právní závěry. Stěžovatelé byli postupem městského soudu vyloučeni z procesu dokazování, když žádný z jejich důkazů nebyl proveden (námitka započtení, promlčení nároku žalobců), městský soud jen stručně odmítl započtení pro neurčitost a konstatoval, že nárok nemůže být promlčen. Z tohoto důvodu se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatelů a jako takové je na místě jej zrušit. Stěžovatelé vyslovili obavu, že v souvisejícím sporu o 352 000 Kč bude toto rozhodnutí zakládat oprávněnost a důvodnost zbytku nároku, o kterém není dosud pravomocně rozhodnuto. 3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že městský soud porušil zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Řízení bylo zatíženo podstatnými vadami, městský soud neprovedl navrhované důkazy a z celého průběhu odvolacího řízení nebylo možné jakkoli usuzovat na jeho právní názor, který městský soud vyjevil až v meritorním rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdili, že neuzavřeli s žalobci žádnou smlouvu o půjčce na financování oprav nemovitosti, nikdy nedoložili investice do bytu a tato ani nebyla provedena řádně. Odmítli, že by Marii Horákovou (spoluvlastník) pověřili k uzavírání jakýchkoli dohod se žalobci. Stěžovatelé toto pochybení namítali již v řízení před obvodním soudem, ale městský soud tyto námitky neshledal důvodnými. Dále argumentovali judikaturou Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva a navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. 4. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 20 C 97/2015 vyplynulo, že Radka Drunecká a Vojtěch Drunecký (dále jen "žalobci") podali žalobu u obvodního soudu a požadovali po stěžovatelích zaplacení částky 24 000 Kč s přísl. Žalobci si pronajali byt v domě ve vlastnictví stěžovatelů, který následně zrekonstruovali a finanční prostředky poskytli stěžovatelům. Následně byla mezi žalobci a stěžovateli uzavřena smlouva o finančním vyrovnání, dle které se stěžovatelé zavázali uhradit žalobcům 636 563 Kč v pravidelných měsíčních splátkách 8 000 Kč od 20. 12. 2011 do zaplacení. Žalobci se domáhají celkem tří dlužných splátek po 8 000 Kč od září do listopadu 2014. Obvodní soud však jejich žalobu zamítl, protože ze zjištěného skutkového stavu neplynulo, že by byla naplněna tzv. reálnost smlouvy o půjčce dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobci neprokázali svoji skutkovou verzi a listinné důkazy nájemní smlouva a smlouva o finančním vyrovnání mají povahu pouze dohody o platebních podmínkách, obsah původního závazku z nich nevyplývá. 5. K odvolání žalobců městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí obvodního soudu a konstatoval, že obvodní soud opatřil postačující skutková zjištění, ale nevyvodil z nich odpovídající právní závěry. Městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelům uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 24 000 Kč s úrokem 8,05% z prodlení od 21. 11. 2014 do zaplacení a zavázal je k náhradě nákladů řízení žalobců ve výši 45 911 Kč. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud není další "odvolací soud" a nemůže posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustil obecný soud, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítají-li stěžovatelé jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecného soudu výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecný soud porušil ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatelů nebo nikoli. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecným soudem či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutím stěžovatelé nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatelé namítají pouze pochybení městského soudu při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnili, v čem spatřují porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou. 8. Ústavní stížnost je nesouhlasem stěžovatelů s rozhodnutím, které bylo učiněno v civilním řízení městským soudem. Stěžovatelům v něm byla uložena povinnost zaplacení peněžité částky žalobcům. Jejich námitky však většinově směřují proti procesu dokazování, zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany městského soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecného soudu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud městskému soudu cokoli vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí městského soudu obsahuje dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelů v ústavní stížnosti. Jejich argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze. [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857), nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http:// nalus.usoud.cz]. 9. Námitky stěžovatelů, že byl porušen fair proces, považuje Ústavní soud za nedůvodné. Stěžovatelé v podstatě tvrdili, že bylo vydáno překvapivé rozhodnutí, kdy městský soud zaujal odlišné stanovisko než obvodní soud a nedal jim možnost účinně uplatnit jejich obranu a dospěl ke zcela odlišným skutkovým zjištěním na základě hodnocení důkazů a stěžovatele s tímto zjištěním dostatečně neseznámil a nedal jim možnost se vyjádřit. Stěžovatelé, dle jejich přesvědčení, byli vyloučeni z procesu dokazování, když žádný z jejich důkazů nebyl proveden. Z obsahu protokolu o jednání před obvodním soudem je zřejmé, že dne 24. 8. 2016 (č. l. 67-68) soud poučil účastníky o jejich povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých tvrzení, v opačném případě bude soud dle § 120 odst. 2 o. s. ř. vycházet při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Nesplnění důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení může mít za následek vydání nepříznivého rozhodnutí pro danou procesní stranu. Stěžovatelé v písemném podání soudu (č. l. 71-76) namítali, že nárok žalobců neuznávají, zpochybnili oprávněnost jednání Marie Horákové, smlouvu o finančním vypořádání považují za neplatnou. Dále popřeli, že by na nemovitosti byly provedeny rekonstrukční práce, současně požádali o slevu 50% z vyúčtovaných prací s tvrzením, že lze zohledňovat pouze účelně vynaložené náklady a vznesli námitku promlčení žalobci uplatněného nároku. Proti zamítavému rozhodnutí se odvolali žalobci, právní zástupce žalobců se k odvolání vyjádřil dne 19. 10. 2018 (č. l. 224-228) tak, že opakoval procesní obranu jako v řízení před obvodním soudem, aniž by navrhl provedení jakýchkoli důkazů. Ve věci bylo nařízeno jednání před městským soudem dne 20. 11. 2018, kterého se zúčastnily obě procesní strany a měly možnost realizovat svoje procesní práva. 10. Ústavní soud přisvědčil názoru městského soudu, že obvodní soud si pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění, z nichž však nevyvodil odpovídající právní závěr. V řízení před obvodním soudem bylo pro