IV.ÚS 569/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 569/21 ze dne 20. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Nickové, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 20 Cdo 31/2021-853 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020 č. j. 18 Co 145/2019-794, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Václava Tutsche a 2. Ing. Petra Nicka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. řádný proces či soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 6. 2019 č. j. 27 EXE 2306/2016-561 zamítl návrh stěžovatelky jako bývalé manželky povinného - druhého vedlejšího účastníka (dále jen "povinný") na částečné zastavení exekuce, vedené pro pohledávku prvního vedlejšího účastníka (dále jen "oprávněný") ve výši 1 490 000 Kč s příslušenstvím na základě pověření okresního soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 27 EXE 2306/13-13, a to co do způsobu jejího provedení podle exekučního příkazu č. j. 203 EX 25130/16-15, který vydal soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha dne 31. 8. 2016, tj. prodejem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. X1, a pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Š. Exekuce byla vedena na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 26. 5. 2016, přičemž s ohledem na provedené dokazování dospěl okresní soud (mimo jiné) k závěru, že podle smlouvy o úvěru ze dne 9. 2. 2007 oprávněný poskytl povinnému peněžní prostředky ve výši 1,5 mil. Kč na stavbu rodinného domu v Š., které mu povinný neuhradil, a že tento dluh patří do společného jmění manželů (dále jen "SJM") - stěžovatelky a povinného, a tudíž návrh na zastavení exekuce důvodný není. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil, přičemž se vypořádal s odvolacími námitkami vedlejší účastnice, že daný dluh je fiktivní, resp. účelově vytvořený povinným. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výše zmíněnou úvěrovou smlouvu nepodepsala ani o ní nevěděla a že s ohledem na jí známé okolnosti a stav vztahů mezi manžely je přesvědčena, že jde o fiktivní pohledávku, účelově vytvořenou tak, aby zmenšila objem dosud nevypořádaného SJM, přičemž její podstatná část má být uspokojena prodejem domu v SJM, o který povinný nestojí, který ale slouží k uspokojení jejích bytových potřeb i potřeb jejích dětí. 6. Nejvyšší soud měl podle stěžovatelky porušit právo na řádný proces, když její námitku, že nepeněžité plnění nemůže být součástí smlouvy o úvěru, posuzoval ve vztahu ke skutkovému stavu, který neměl oporu v provedeném dokazování. Souhlasí s jeho právním názorem, že úhrada peněžitého závazku dlužníka třetí osobě je peněžitým plněním, které je u smlouvy o úvěru možné, podmínkou ale je, že věřitel za dlužníka tento peněžitý závazek hradí v penězích. To Nejvyšší soud předpokládal, když hovořil o úpravě faktur. 7. Skutečností však je, že dodavatelem topného systému (do zmíněného rodinného domu) byla obchodní společnost Allcora s. r. o. (dále jen "zhotovitelka"), která měla dva jednatele - oprávněného a Ing. Martina Koubka. Oprávněný vypověděl, že se s povinným domluvili, že část finančních prostředků bude poskytnuta dodáním tohoto systému. Šlo tedy o nepeněžité plnění, část prací provedl oprávněný i osobně. V úvěrové smlouvě se hovoří o úhradě či zaplacení úvěru, resp. jeho jednotlivých částek, zatímco v notářském zápisu ze dne 26. 5. 2016 se mluví o úhradě zápočtem, tedy nikoliv nutně o peněžitém plnění. Ing. Martin Koubek ve svém čestném prohlášení uvádí, že půjčka byla poskytnuta kombinací soukromých prostředků oprávněného a z částek poskytnutých oprávněnému zhotovitelkou formou fakturace za poskytnuté služby, které oprávněný vykonával za společnost. Žádné faktury či vyúčtování mezi zhotovitelem a oprávněným nebyly v řízení předloženy (a ani tvrzeny). Z tohoto důvodu nejde o jednoznačné uhrazení faktury za dlužníka. Dalším důvodem je, že v daném "trojstranném vztahu" (sc. šlo o dva dvoustranné vztahy) docházelo k poskytnutí a zápočtu nepeněžitých plnění jak mezi povinným a oprávněným, tak mezi povinným a zhotovitelkou. Danou námitku tak stěžovatelka považuje za skutkově podloženou, přičemž právní posouzení Nejvyššího soudu zahrnuje skutečnosti, které nebyly prokazovány (tedy fakturaci), jednak stav, který je v rozporu s popsaným stavem dokazování (tedy úhradou faktur finančním plněním). Takové odůvodnění je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné, přičemž vznikl extrémní rozpor mezi skutkovým stavem prokázaným v předchozím řízení a stavem, z něhož Nejvyšší soud vycházel. 8. Porušit stěžovatelčino právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 3 Listiny měly rovněž krajský soud a okresní soud postupem, který vedl k přesunu důkazního břemene a možností dokazování v její neprospěch, když nemohla prokázat skutečnosti vedoucí ke zpochybnění tvrzené pohledávky a po vedlejších účastnících nebylo požadováno unesení důkazního břemene "v rozsahu podle ustálených pravidel prokazování soukromé listiny". Vedlejší účastníci totiž nepředložili originál smlouvy o úvěru, jejíž pravost popírala, takže očekávala, že to bude mít pro ně procesní důsledky. 9. Uvedené soudy však nerespektovaly pravidla pro hodnocení obsahu (soukromých) listin vymezená např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 23 Cdo 3895/2016 či rozsudkem ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 33 Cdo 729/2013, jakož i pravidla pro provádění důkazů plynoucí např. z nálezů Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) a ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41). V rozporu s nimi jí bylo kladeno soudy nižších stupňů k tíži, že nedokázala "zpochybnit exekuční titul, jehož předložení se marně domáhala". Podle těchto pravidel, je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje příznivé následky, kterážto skutečnost může být v daném řízení "rozostřena" postavením povinného a oprávněného, v žádném případě jeho nositelem není ona. Neschopnost těchto účastníků předložit originál listiny, který musel existovat minimálně ve dvou exemplářích, jejichž ztráta oběma účastníky je nepravděpodobná, musí logicky vést ke zpochybnění existence daného závazku. Soudy nižších stupňů zaujaly "alibistické stanovisko", že daná smlouva nemusela mít písemnou formu a důsledky předstírání takové formy předložením její údajné kopie se nezabývaly. 10. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká dále změnu, jde-li o posouzení věci a rozsah nezbytného dokazování, když okresnímu soudu uložil, aby se zabýval i použitím finančních prostředků, které měly být poskytnuty na základě smlouvy o úvěru. Okresní soud tak neučinil, tento nedostatek mu vytkla v odvolání s tím, že nabylo-li stavební povolení právní moci v březnu 2007 a dům byl kolaudován 28. 3. 2008, vyvolává to otázku, jakou souvislost měly s údajným účelem úvěru platby před právní mocí stavebního povolení a po dokončení domu. Tato námitka byla skutkově podložená a nikoliv bezdůvodná, neboť bez dalšího vysvětlení lze předpokládat, že účel plateb mohl být odlišný, mimo rámec exekučního titulu. Okresní soud právní názor krajského soudu nerespektoval a krajský soud to ponechal bez vysvětlení, ačkoliv s ohledem na srozumitelnost, předvídatelnost a přezkoumatelnost vlastního rozhodnutí měl změnu svého právního názoru odůvodnit. Nestalo-li se tak, jde o nepřípustnou libovůli, resp. o porušení povinnosti odůvodnit rozhodnutí způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř.; v této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 534/03 (N 126/34 SbNU 285). 11. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na to, že porušení procesních práv má účinky i v její majetkové sféře,