IV.ÚS 572/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 572/06 ze dne 6. 12. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Mgr. A. F., zastoupeného Mgr. Liborem Špundou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 467/2005-141 ze dne 26. 6. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 31. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 16 Co 467/2005-141 ze dne 26. 6. 2006. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") č. j. 12 C 24/2005-95 ze dne 19. 9. 2005 byla České republice - Okresnímu soudu v Olomouci (dále jen "vedlejší účastnice") uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 9.448,- Kč s příslušenstvím, která představovala doplatek víceúčelových paušálních náhrad dle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 236/1995 Sb."), a uhradit mu náklady řízení ve výši 6.750,- Kč. Krajský soud k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 16 Co 467/2005-141 ze dne 26. 6. 2006 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 9.448,- Kč s příslušenstvím zamítá a žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení před okresním soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť ve věci rozhodující senát krajského soudu byl obsazen v rozporu s pravidly obsaženými v rozvrhu práce. Stěžovatel dále spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že mu nebyly zpřístupněny argumenty České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "ministerstvo spravedlnosti"), která vstoupila do řízení před krajským soudem jako vedlejší účastník, v důsledku čehož mu byla odňata možnost na tyto argumenty reagovat. Toto pochybení krajského soudu dle stěžovatelova přesvědčení konstituovalo neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. do principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vyjádřit se k argumentaci ostatních účastníků řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýkal, že jeho interpretace ustanovení § 35 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. byla zcela nepřípadná a nerespektovala veřejnoprávní charakter tohoto právního předpisu, přičemž současně předestřel obsáhlý vlastní výklad uvedeného ustanovení. Krajský soud dle stěžovatele dostatečně nezdůvodnil, proč nerespektoval obecné výkladové pravidlo, že stejné pojmy užité v témže právním předpise by měly být vykládány stejně, a jeho rozhodnutí se tak ocitlo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V konečném důsledku tak bylo porušeno i ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivou odměnu za práci ve smyslu čl. 28 Listiny a právo na placenou dovolenou dle čl. 7 písm. d) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a čl. 2 bodu 3 části II. Evropské sociální charty. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 16 Co 467/2005-141 ze dne 26. 6. 2006 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 12 C 24/2005, jakož i vyjádření účastníků řízení. Krajský soud ve svém vyjádření především obsáhle popsal, jakým způsobem byl obsazen senát rozhodující věc stěžovatele, přičemž zdůraznil, že jeho postup byl plně v souladu se zveřejněným rozvrhem práce a k žádnému pochybení nedošlo. Ve vztahu k námitkám stěžovatele, vztahujícím se k porušení rovnosti účastníků řízení a práva vyjádřit se k jejich argumentům, krajský soud uvedl, že nemá k dispozici předmětný spis okresního soudu, proto na něj ve věci vstupu Ministerstva spravedlnosti do řízení odkazuje. Současně poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl zjevně o vstupu ministerstva do řízení informován, neboť podal návrh, v němž se domáhal, aby jeho vstup nebyl připuštěn. Co se týče interpretace ustanovení § 35 odst. 3 zákona č. 326/1995 Sb., krajský soud měl za to, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž argumenty jako v řízení před obecnými soudy. Ústavně zaručené právo na spravedlivou odměnu za práci nemohlo být porušeno již z toho důvodu, že stěžovatel se domáhal nároků souvisejících s dobou, v níž práci nekonal. Stejně tak nemohlo být porušeno právo na placenou dovolenou, neboť za tuto dobu mu vznikl nárok na náhradu platu. Krácení náhrady paušálních výdajů nečiní dobu, po níž stěžovatel čerpal dovolenou "neplacenou". Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ministerstvo spravedlnosti k ústavní stížnosti uvedlo, že dle jeho názoru nemůže být pouhá odlišnost názorů na výklad předmětného právního předpisu bez dalšího považována za porušení principů spravedlivého procesu. Interpretace právních předpisů náleží až na výjimky do výhradní působnosti obecných soudů, přičemž v projednávané věci nelze v postupu soudu spatřovat extrémnost, mající za následek takový kvalitativní zásah do práv stěžovatele, k jehož nápravě by byl povolán Ústavní soud. Stěžovatel stavěl svou ústavní stížností Ústavní soud do role další soudní instance a fakticky požadoval, aby suploval Nejvyšší soud za situace, kdy proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné dovolání. Ministerstvo spravedlnosti dále odkázalo na své vyjádření ze dne 13. 2. 2006, učiněné v rámci řízení před krajským soudem, a argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti označilo za nepřípadnou. K tvrzenému porušení práva na spravedlivou odměnu za práci zaujalo Ministerstvo spravedlnosti obdobné stanovisko jako krajský soud. Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou, v níž v prvé řadě namítl, že Ministerstvo spravedlnosti by mohlo být účastníkem řízení o ústavní stížnosti pouze tehdy, jestliže by mu toto postavení bylo Ústavním soudem přiznáno. Co do interpretace zákona č. 236/1995 Sb. pak stěžovatel odkázal na svou ústavní stížnost, na níž setrval. Doplnil toliko, že výklad prováděný Ministerstvem spravedlnosti je poplatný jeho momentálním zájmům, což je zřejmé i ze skutečnosti, že autor stanoviska ministerstva publikoval v minulosti výklad, který odpovídal výkladu prováděnému stěžovatelem. Poukazoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti na veřejnoprávní charakter předmětného právního předpisu, měl tím na mysli, že vedlejší účastnice měla postupovat dle pravidla "vše je zakázáno, co není výslovně dovoleno" a nebyla tedy oprávněna dovozovat své právo na krácení víceúčelové paušální náhrady pouze svým výkladem. Ve zbylé části své repliky se pak stěžovatel zabýval okolnostmi, z nichž odvozoval nesprávné obsazení rozhodujícího senátu a požádal v této souvislosti senát Ústavního soudu o zvážení, zda nepodá ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatel nepodal návrh sám, neboť se domníval, že již marně uplynula lhůta, v níž by tak mohl učinit. Konečně stěžovatel uvedl, že by se mohlo jevit vhodným v souladu s čl. 1 bod 1 písm. g) sdělení Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 446/2006 Sb., předložit věc plénu Ústavního soudu, neboť rozhodnutí Ústavního soudu bude z důvodu precedentnosti mimořádně závažné. III. Ústavní soud poté, co se seznámil s vyjádřeními účastníků řízení a obsahem spisového materiálu, napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná. Jedním z podstatných rysů institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která má svůj základ v ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel n