IV.ÚS 575/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 575/07 ze dne 24. 5. 2010 N 115/57 SbNU 433 K náhradě za nucené omezení vlastnického práva (regulované nájemné)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 24. května 2010 sp. zn. IV. ÚS 575/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 č. j. 13 Co 218/2006-49, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2006 č. j. 13 C 169/2005-29, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu financí náhrady škody vzniklé v důsledku tzv. regulace nájemného, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 č. j. 13 Co 218/2006-49 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2006 č. j. 13 C 169/2005-29 bylo zasaženo do základních práv stěžovatele na ochranu majetku a na soudní ochranu vyplývajících z čl. 11 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 č. j. 13 Co 218/2006-49 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2006 č. j. 13 C 169/2005-29 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení svého práva na ochranu majetku [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina")], práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), práva na podnikání (čl. 26 Listiny), jakož i čl. 4 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejích doplňcích, žalobou ze dne 11. 7. 2005 se domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu financí náhrady škody ve výši 104 400 Kč s 3% úrokem z prodlení za období od 1. 1. 2003 do 31. 5. 2005 jako rozdílu mezi regulovaným nájemným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, zrušené k 1. 1. 2002 nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (viz níže), publikovaným pod č. 231/2000 Sb. Ke vzniku uvedené škody došlo v důsledku dlouhodobé nečinnosti Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí právního předpisu v oblasti regulace nájemného, a stěžovatel proto tuto škodu uplatňuje z titulu nesprávného úředního postupu státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2006 č. j. 13 C 169/2005-29 žalobu stěžovatele zamítl. Odvolací soud v obsáhlejším odůvodnění vyslovil sice pochybnosti stran odůvodnění a právních závěrů nalézacího soudu, na základě jiného právního hodnocení však učinil stejný závěr o neodpovědnosti státu za stěžovateli vzniklou škodu a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73 odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). 3. Stěžovatel v podané žalobě i ústavní stížnosti argumentuje především rozhodnutími Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.). Ústavní soud v těchto nálezech opakovaně konstatoval nerovnováhu a dovodil diskriminaci vlastníků nájemních domů s byty s regulovaným nájemným oproti vlastníkům jiných nemovitostí, neboť vlastníci nájemních domů jsou nuceni dotovat věc celospolečenské povahy. Nalézací i odvolací soud však tuto argumentaci Ústavního soudu nevyslyšely a svá rozhodnutí zdůvodnily v rozporu se závěry učiněnými Ústavním soudem v citovaných nálezech. Obecné soudy tím, že zamítly stěžovatelovu žalobu na náhradu škody, připustily omezení jeho vlastnického práva nad rámec daný Listinou a nerespektovaly přiměřenost a spravedlnost rovnováhy mezi ochranou obecného zájmu společnosti (ochrana nájemního vztahu) a ochranou základního práva jednotlivce (ochrana vlastnictví). Stěžovatel považuje za nerozhodné, zda odpovědnost státu je založena nečinností moci zákonodárné či moci výkonné. Obě moci dle stěžovatelova názoru nečinily, co měly, a bohužel tak činí i moc soudní. Obecné soudy se otázkou, zda je odpovědnost státu dána z důvodu nečinnosti moci výkonné (Ministerstva financí), nezabývaly vůbec a nečinnost moci zákonodárné nepřipustily. Namísto odpovědnosti státu za protiprávní (protiústavní) stav vzniklý nečinností státu se odvolací soud snažil přesunout odpovědnost na samotné účastníky nájemního vztahu - pronajímatele a nájemce. Stěžovatel se přitom marně pokoušel v jiném soudním řízení o uspokojení majetkové újmy vůči samotnému nájemci, ale ani v tomto řízení nebyl úspěšný. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že v období od 1. 1. 2003 do 20. 3. 2003 by požadovaná náhrada škody nepříslušela již z toho titulu, že v té době existovala právní úprava v oblasti regulovaného nájemného (vládní nařízení č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů). Stěžovatel v tomto ohledu navrhuje, aby se Ústavní soud zabýval i ústavní konformitou sněmovního tisku č. 270 (vládní návrh zákona o nájemném z bytu a cenách služeb), jenž nebyl dne 9. 3. 2004 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky přijat. 4. Postupem nalézacího a odvolacího soudu bylo stěžovateli podle jeho názoru upřeno právo na spravedlivý proces. Obecné soudy ve svém postupu nerespektovaly ani procesní předpisy. Oba soudy jeho žalobu zamítly každý z jiného právního důvodu, o odlišném právním názoru však stěžovatele nepoučily a právní důvod uvedly až v odůvodnění. Podle § 99 o. s. ř. soud usiluje o smír mezi účastníky a upozorňuje na právní úpravu a stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V předmětných řízeních se však tak nestalo. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. je dána povinnost soudu účastníkům sdělit skutečnost, že věc je po právní stránce možno posoudit jinak, než činí účastník. V předmětném řízení tato povinnost nebyla splněna. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel vytýká, že konzervuje praxi obecných soudů, pokud k přípustnosti mimořádného opravného prostředku zaujímá restriktivní přístup. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 169/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem, se kterou se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vypořádal, a proto v tomto směru odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, jež považuje i nadále za správné, a nemá, čeho by k němu více doplnil. Napadené rozhodnutí je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům a na niž je také v napadeném rozhodnutí odkazováno. Stěžovatel však především nevysvětlil, jakým způsobem se rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V ústavní stížnosti obecně namítá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces, neuvádí však, v čem měl Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání v jeho věci porušit zákon nebo ústavní pořádek. Přitom z povahy řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") plyne, že obsahovou náležitostí této ústavní stížnosti musí být též odůvodněné tvrzení stěžo