IV.ÚS 577/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 577/20 ze dne 24. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 101 Co 313/2019-239, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a E. T. a nezletilého Š. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") označený v záhlaví, neboť tvrdí, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 42 P 49/2019 se podává, že rozsudkem ze dne 20. 5. 2019 č. j. 42 P 49/2019-152 okresní soud rozhodl o svěření nezletilého vedlejšího účastníka do střídavé péče svých rodičů, tj. stěžovatele a vedlejší účastnice (I. výrok). Střídavá péče bude probíhat ve čtrnáctidenních cyklech tak, že nezletilý bude v péči stěžovatele v lichém týdnu od pondělí 9.00 hodin do středy 9.00 hodin a od pátku 9.00 hodin do následujícího pondělí 9.00 hodin, v sudém týdnu bude v péči stěžovatele od středy 9.00 hodin do pátku 9.00 hodin a ve zbývajícím rozsahu bude v péči vedlejší účastnice (II. výrok). Dále okresní soud rozhodl o místě předávání nezletilého (III. výrok), o povinnosti stěžovatele přispívat na jeho výživu částkou 10 000 Kč měsíčně (IV. výrok), o tom, že vedlejší účastnici se výživné nestanoví (V. výrok), a o nákladech řízení (VI. výrok). O střídavé péči okresní soud rozhodl, jelikož k tomuto řešení dospěli oba rodiče v průběhu řízení. Soud neměl důvod dosažený konsenzus měnit, protože se oba rodiče dokáží o nezletilého dobře postarat a jsou již schopni o jeho potřebách vzájemně komunikovat. Daný režim je vhodný i pro nezletilého, neboť mu umožní vídat celou širokou rodinu. Dále okresní soud odůvodnil i zbylé výroky svého rozhodnutí. 3. K odvolání vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 101 Co 313/2019-239, který je napaden ústavní stížností. Změna spočívala v tom, že se nezletilý svěřuje do péče vedlejší účastnice (I. výrok), a v úpravě styku stěžovatele s nezletilým (II. výrok). Krajský soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn ke styku se svým synem v sudém týdnu od úterý 10.00 hodin do středy 17.00 hodin a v lichém týdnu od pondělí 10.00 hodin do úterý 17.00 hodin a od soboty 10.00 hodin do neděle 17.00 hodin. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o výživném (III. výrok), vypustil výrok v rozsudku okresního soudu o tom, že výživné vedlejší účastnici se nestanoví (IV. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (V. výrok). Krajský soud doplnil dokazování a zmínil, že oba rodiče sice dospěli před okresním soudem ke konsenzu ohledně péče o nezletilého. Okresní soud však tuto dohodu převzal do I. a II. výroku svého rozsudku jako autoritativní řešení, nešlo o schválení dohody rodičů. Vedlejší účastnice pak v odvolání vyjádřila svůj nesouhlas s rozhodnutím o péči o nezletilého. Vzhledem k názoru odborníků o vhodnosti střídavé péče u takto malých dětí (nezletilému bylo v době rozhodování odvolacího soudu 1 rok a 4 měsíce) krajský soud nezletilého svěřil do péče vedlejší účastnice. Neměl však pochybnosti o stěžovatelových rodičovských schopnostech, proto mu stanovil "široký" styk po dobu 6 dní v rámci čtrnáctidenního cyklu. Uvedl, že dle biologického nastavení je nutné, aby dítě útlého věku bylo převážně v péči matky, na kterou je předně vázáno. Obecně připustil, že teprve od věku 3 let, kdy nastala prvotní fyzická separace od matky, je dítě schopno delšího pobytu v jiném prostředí, byť jemu dobře známém. Krajský soud dále odůvodnil zbylé výroky svého rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel připomněl judikaturu Ústavního soudu, dle níž je jak v řízení o péči o dítě, tak při úpravě styku třeba vycházet z premisy, že v nejlepším zájmu dítěte je zpravidla péče a výchova oběma rodiči. Právem rodičů je v zásadě stejnou měrou pečovat o své dítě a podílet se na jeho výchově. K výrazné nerovnováze mezi oběma rodiči při úpravě péče o dítě je možno přikročit jen v odůvodněných případech. Jsou-li relevantní kritéria, která má soud zvažovat při rozhodování o péči o dítě, naplněna zhruba stejnou měrou u obou rodičů, je žádoucí svěřit dítě do střídavé výchovy, ledaže by zde existovaly jiné závažné důvody, pro které by střídavá péče nebyla v nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud dle stěžovatele žádné takové důvody neidentifkoval, pouze se zaštítil "názorem odborníků o vhodnosti střídavé péče". Nepřiblížil však, o jaké odborníky jde, a ani neprovedl žádné dokazování daným směrem. 5. V usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15, bodu 21. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud uvedl, že neexistuje žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat o novorozence, natož o dítě ve věku jednoho roku. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že teprve od věku 3 let je dítě schopno delšího pobytu v jiném prostředí. Daný názor by totiž vedl k tomu, že děti do 3 let by nemohly být svěřovány do jakékoli formy péče otce, tudíž by s ním nemohly navázat dostatečný vztah, což by otce pro nedostatek vazeb s dítětem diskvalifikovalo i při pozdějším rozhodování o výchovném uspořádání. 6. Stěžovatel krajskému soudu vytknul, že účastníky neseznámil se svým posouzením odlišným od okresního soudu. Šlo tak o nepředvídatelné rozhodnutí. Navíc krajský soud ve svém rozhodnutí ani nestanovil podmínky, při nichž by snad mohlo dojít ke změně poměrů, jak vyžaduje nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) v bodě 30. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 9. Při soudním rozhodování o výchovných poměrech dětí musí být přijatá opatření činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově (čl. 32 odst. 4 Listiny), s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Zmíněné uspořádání je zpravidla v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543), bod 16.]. 10. Ústavní soud ve své judikatuře popsal základní kritéria, k nimž by při rozhodování o péči o nezletilé měly soudy přihlížet [jde o subjektivní kritérium v podobě zájmu dotyčné osoby o dítě a objektivní kritéria v podobě 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, 3) schopnosti zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4) přání dítěte; blíže viz zmíněný nález I. ÚS 2482/13, body 18. až 23.]. Naplňují-li oba rodiče tato kr