IV.ÚS 578/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 578/06 ze dne 8. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Hanou Bachrachovou, LL.M., advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 8, Karolinská 650/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 Ans 3/2005, ze dne 12. 6. 2006, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 77/2005, ze dne 24. 8. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a práva na účinné opravné prostředky [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR stanovícího omezení státní moci zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci zemědělského majetku (dále jen "dekret"), a z něj vycházejícím výměrem Okresního národního výboru v Českých Budějovicích, č. j. 05, ze dne 4. 10. 1945, byl konfiskován majetek JUDr. A. S. Uvedený výměr byl s poučením o opravném prostředku doručen jeho právnímu zástupci advokátu JUDr. Bukovskému, a to dopisem ze dne 5. 10. 1945. Proti tomuto rozhodnutí uplatnil jmenovaný právní zástupce opravný prostředek dne 17. 10. 1945 označený jako odvolání, ve kterém žádal o udělení výjimky z konfiskace podle § 1 odst. 3 dekretu. Podle § 1 odst. 3 dekretu měl o opravném prostředku a o žádosti o poskytnutí výjimky rozhodnout Okresní národní výbor, který v případě pochybností měl postoupit věc Zemskému národnímu výboru, který ji pak byl povinen se svým dobrozdáním postoupit ke konečnému rozhodnutí Ministerstvu zemědělství a Ministerstvu vnitra. Okresní národní výbor skutečně také případ Zemskému národnímu výboru v Praze předložil a jeho stanovisko k danému případu je písemně formulováno v přípisu ze dne 5. 3. 1946. Obě ministerstva, povolaná k rozhodnutí podle § 1 odst. 3 dekretu, však o opravných prostředcích do současné doby nerozhodla. 3. Stěžovatelka se v uplynulých letech opakovaně obracela na Ministerstvo vnitra a Ministerstvo zemědělství se žádostí, aby o shora uvedených opravných prostředcích bylo konečně rozhodnuto. Od doby, kdy se stěžovatelka stala právní nástupkyní odvolávajícího se JUDr. A. S., žádný orgán státní správy ve věci odvolání nerozhodl a požadované poskytnutí výjimky z konfiskace stěžovatelce neudělil či věc nějak jinak vyřídil. Ministerstvo zemědělství po mnoho let soustavně bránilo stěžovatelce v nahlédnutí do spisů ke konfiskaci majetku JUDr. A. S. Protože bylo stěžovatelce tvrzeno, že není žádný orgán, který by ve věci opravného prostředku pravomocně rozhodl, obrátila se stěžovatelka na Ústav státu a práva Akademie věd České republiky (dále jen "Ústav") se žádostí o vypracování právní expertizy k této problematice. V závěru této expertizy ze dne 10. 12. 2004 dospěl Ústav k závěru, že "orgánem státní správy příslušným k rozhodnutí o odvolání a při výjimce z konfiskace podle § 1 odst. 3 dekretu je místně příslušný krajský úřad". Dle dnes platných předpisů a přenosu působností měl tedy o výše uvedeném opravném prostředku rozhodnout Krajský úřad Jihočeského kraje v Českých Budějovicích (dále jen "krajský úřad"). 4. Krajský úřad se však žádostí stěžovatelky ze dne 24. 1. 2005, doplněné přípisem ze dne 28. 2. 2005, o vyřízení opravného prostředku nezabýval a stěžovatelce dopisem ze dne 11. 2. 2005 sdělil, že jelikož nejde o jednoduchou právní záležitost, požádal o stanovisko k uvedené věci Ministerstvo vnitra ČR, jemuž je krajský úřad při výkonu přenesené působnosti dle § 92 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, podřízen. V dalším dopise ze dne 18. 3. 2005 krajský úřad dodal, že žádost stěžovatelky nelze považovat za podání ve smyslu správního řádu, ale pouze za určitý návrh či podnět a z uvedeného důvodu nebylo tedy zahájeno žádné řízení a nebude ani za současné situace vydáno žádné rozhodnutí o shora podaných opravných prostředcích. 5. S ohledem na tuto reakci krajského úřadu podala stěžovatelka u Krajského soudu v Českých Budějovicích proti nečinnosti krajského úřadu žalobu ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s., aby krajský soud uložil krajskému úřadu povinnost bezodkladně rozhodnout o opravném prostředku, včetně návrhu na vydání předběžného opatření. Krajský soud v Českých Budějovicích však usnesením, sp. zn. 10 Ca 77/2005, ze dne 24. 8. 2005, ve kterém spojil řízení vedené pod sp. zn. 10 Ca 77/2005 a 10 Ca 116/2005 ke společnému projednání, žalobu odmítl pro její opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a zamítl rovněž návrh na vydání předběžného opatření. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud ČR rozsudkem, sp. zn. 8 Ans 3/2005, ze dne 12. 6. 2006, kasační stížnost zamítl. 6. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti nejprve ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího správního soudu, kterým potvrdil názor krajského soudu, že až do vydání zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), nebyla na území České republiky problematika ochrany proti nečinnosti správního orgánu nijak upravena, pomineme-li možnost domáhat se této ochrany u Ústavního soudu. Dále však vyslovuje nesouhlas s názorem obou soudů uvedeným v napadených rozhodnutích, že v jejím případě vzhledem k okolnostem marně uběhla objektivní lhůta, jak ji stanoví § 80 odst. 1 s. ř. s. Tato lhůta jednoho roku uplynula od účinnosti soudního řádu správního (tj. 1. 1. 2003) dnem 31.12.2003, kdy posledním úkonem účastníka řízení bylo podle obecných soudů odvolání podané dne 17. 10. 1945. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka vytýká, že ani jeden ze soudů nezabránil porušování jejích základních práv, neboť nepřihlédl k těmto skutečnostem: * O včas podaném opravném prostředku, tj. odvolání a žádosti o poskytnutí výjimky z konfiskace zemědělského majetku nebylo doposud po více než šedesáti letech žádným orgánem státní správy pravomocně rozhodnuto, kdy pro posouzení dané věci je pak nutno použít jako hmotně právní předpis citovaný dekret a procesně je nutno postupovat dle platného správního řádu. K tomu stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 98/04 a IV. ÚS 114/96. * Státní orgány ignorovaly její poukaz na skutečnost, že v každé věci musí existovat kompetentní místně a věcně příslušný orgán k rozhodnutí o opravném prostředku a trvaly na tom, že žádný takový orgán veřejné správy není, a že celá záležitost je již dávno uzavřena. Měl-li krajský úřad za to, že žádost stěžovatelky nepovažuje za podání ve smyslu správního řádu nebo že trpí nedostatky, bylo jeho povinností dle ustanovení § 19 odst. 3 s. ř. (platného do 31. 12. 2005) poskytnout stěžovatelce pomoc a poučení, aby z důvodu neznalosti právních předpisů neutrpěla újmu. Zároveň krajský úřad nedostatečně zkoumal svoji příslušnost, jestliže nepřihlédl k faktu, že žádost stěžovatelky ve smyslu § 2 písm. b) s. ř. nemůže být vzhledem ke své formě a obsahu posuzována jako pouhý podnět, např. podle vyhlášky č. 150/158 Ú. l., neboť tato žádost obsahovala řadu nových důležitých skutečností spojených s doposud neukončeným správním řízením. Jestliže krajský úřad nehodlal žádost stěžovatelky vyřídit, a to ani vzhledem ke lhůtám pro rozhodování, tak jak je stanovil § 49 odst. 2 s. ř., vyplývala z § 20 s. ř. přímo povinnost, když není (necítí-li se) správní orgán příslušným k rozhodnutí, postoupit podání neprodleně příslušnému orgánu (resp. takový orgán z moci úřední vyhledat), nic z toho se však nestalo. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 535/2000, ve kterém byl řešen obdobný okruh otázek. * Soudy obou stupňů v rozporu s § 19 s. ř. žádost stěžovatelky nepovažovaly za procesní úkon, ale za ... pouhou urgenci... doposud neprojednaného opravného prostředku. Pod pojmem úkon (podání) se podle názoru stěžovatelky rozumějí nejen úkony, které Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, ale i všechna ostatní podání ve správním řízení splňující definici § 19 s. ř. * Ani reakci krajského úřadu pod č. j. KUJCK/2443/2005/3OLVV, ze dne 11. 2. 2005, a především jeho dopis č. j. KUJCK/2443/2005/4/OLVV, ze dne 8. 3. 2005, nelze považovat za pouhé ...sdělení správního orgánu..., jak s celou problematikou naložil, ale za úkon učiněný vůči stěžovatelce. * Nemůže jít k tíži stěžovatelky, když ani Krajský soud v Českých Budějovicích ani Nejvyšší správní soud, aniž by přihlédly k ustanovení § 19 s. ř. při rozhodování o žalobě na ochranu proti nečinnosti, nepostupovaly ve smyslu § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s., když ne