IV.ÚS 581/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 581/24 ze dne 18. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Gagika Aharonyana, zastoupeného JUDr. Jiřím Janouškem, advokátem, sídlem Badeniho 291/3, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 22 Cdo 2258/2023-655, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023 č. j. 18 Co 317/2022, 18 Co 1/2023-624 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. června 2022 č. j. 9 C 162/2018-578, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2022 č. j. 9 C 162/2018-600, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Petra Petříka a Jany Petříkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 9 C 162/2018 se podává, že stěžovatel je spolu s vedlejšími účastníky podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. X1 a X2 v kat. úz. Radlice (dále též jen "společná věc"), na nichž se nachází stavba, kterou na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou do 31. 12. 2009, užíval vedlejší účastník. Stěžovatel v žalobě uvedl, že v červnu 2015 vynaložil investici ve výši 824 754 Kč, a vůči vedlejším účastníkům se domáhá jako správce uvedených pozemků zaplacení náhrady podle § 1135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, případně zaplacení náhrady nutných nákladů podle § 1136 občanského zákoníku, a to vůči vedlejšímu účastníkovi ve výši 103 094,25 Kč s příslušenstvím a vůči vedlejší účastnici ve výši 412 377 Kč s příslušenstvím. Současně se domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení ve výši 660 000 Kč s příslušenstvím, které mělo vzniknout užíváním spoluvlastnického podílu stěžovatele na společné věci v období od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2015, tedy po skončení sjednané doby nájmu, a zaplacení dlužného nájemného za měsíce říjen až prosinec 2009 ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 10. 9. 2019 č. j. 9 C 162/2018-100 obvodní soud řízení částečně zastavil a po provedeném dokazování napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 412 377 Kč jako náhrady účelně vynaložených nákladů na správu společné věci (I. výrok, bod 1.), i žalobu, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 103 094,25 Kč jako náhrady účelně vynaložených nákladů na správu společné věci (I. výrok, bod 2.), jakož i žalobu, aby mu vedlejší účastník zaplatil částku 495 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (I. výrok, bod 3.), a žalobu na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 22 500 Kč s příslušenstvím za užívání jeho podílu na společné věci z titulu dlužného nájemného (I. výrok, bod 4.). Stěžovateli dále uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 480 022 Kč (II. výrok). Podle obvodního soudu stěžovatel neprokázal, že by s vedlejšími účastníky uzavřel (v jakékoliv formě) smlouvu o správě společné věci. Udělila-li vedlejší účastnice stěžovateli souhlas s užíváním společné věci k podnikatelské činnosti, neuzavřela tím dohodu o správě společné věci. Stěžovatel ani neprokázal, že vedlejší účastníci s vynaloženou "investicí" souhlasili, ani že šlo o investici, která by jim byla ku prospěchu, což vylučuje použití § 1136 písm. a) občanského zákoníku. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že k okamžiku vynaložení těchto nákladů užíval společnou věc k podnikání sám stěžovatel, a že náklady byly vynaloženy pouze v jeho zájmu. Obvodní soud zdůraznil, že prokazatelně nešlo ani o náklady vynaložené na záchranu společné věci, pročež na věc nelze použít ani § 1136 písm. b) občanského zákoníku. Zhodnotil-li stěžovatel společnou věc, soud na jeho návrh může tuto skutečnost zohlednit v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Z provedených důkazů obvodní soud dále zjistil, že vedlejší účastník užíval společnou věc až do 30. 6. 2014, tedy i po uplynutí sjednané doby nájmu, nešlo však o bezdůvodné obohacení, ale o další trvání, resp. obnovení nájmu nebytových prostor. Tato skutečnost byla stěžovateli známa nejpozději v době podání výzvy k plnění ze dne 22. 8. 2014 (nikoliv až z rozsudku o určení dědického práva k podílu na společné věci), žalobu však podal až dne 22. 5. 2018. Obvodní soud proto přisvědčil námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem, neboť ke dni podání žaloby již uplynula tříletá tzv. subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 občanský zákoník). Promlčeným shledal rovněž nárok na zaplacení nájemného za měsíce říjen až prosinec 2009 [§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění]. 3. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil výrok rozsudku obvodního soudu ve věci samé jako věcně správný (I. výrok), neboť se plně ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry. Pouze nákladový výrok změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 167 968 Kč a vedlejší účastnici ve výši 153 904 Kč (II. výrok). Dále městský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. a IV. výrok) V odůvodnění nejprve zdůraznil, že ve věci byla dána pravomoc českých soudů, že rozhodným právem je právo české, a poté se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel neprokázal žádnou formu dohody o správě společné věci, rovněž nebylo prokázáno ani tvrzení stěžovatele, že se stal správcem společné věci podle § 1135 občanského zákoníku. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 338/2012 neshledal městský soud za přiléhavý, jelikož se týká skutkově odlišné věci. Stěžovatel nevynaložil náklady v souvislosti se záchranou společné věci, protože od počátku tvrdil, že společnou věc zhodnotil, ale neuváděl, že by šlo o náklady na její záchranu. Nadto mu chyběl souhlas vedlejších účastníků. Městský soud dále uvedl, že provedl-li stěžovatel investici společné věci bez souhlasu vedlejších účastníků a tato byla shledána jako nikoliv nutná, může mít toliko právo na náhradu v rozsahu zhodnocení společné věci v návaznosti na velikost svého spoluvlastnického podílu, která je splatná až v okamžiku zrušení podílového spoluvlastnictví, a to navíc za předpokladu, že šlo o náklad činěný v zájmu ostatních spoluvlastníků. Městský soud se ztotožnil i se závěrem obvodního soudu o promlčení práva vůči vedlejšímu účastníkovi za užívání podílu stěžovatele na společné věci. Správně rovněž posoudil, že šlo o obnovený nájemní vztah, který byl ukončen dnem 30. 6. 2014, přičemž další užívání vedlejším účastníkem (stěžovatel uváděl užívání společné věci až do 30. 6. 2015) nebylo prokázáno. Pro úplnost městský soud uvedl, že stěžovatel nesprávně kladl počátek běhu promlčecí lhůty ke dni 13. 8. 2018, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na určení neplatnosti závěti, v níž byl povolán jako jediný dědic, a k němuž mylně váže okamžik, kdy se měl stát spoluvlastníkem společné věci. Dědické právo je založeno na principu univerzální sukcese, podle něhož dědic vstupuje do práv a povinností zůstavitele již okamžikem jeho smrti. Potvrzení dědictví soudem má deklaratorní povahu a jeho účinky nastávají ex tunc k okamžiku smrti zůstavitele. K úmrtí zůstavitele došlo již dne 24. 9. 2009. V období mezi okamžikem nabytí dědictví a potvrzením nabytí dědictví jsou z právních jednání týkajících se majetkových práv z dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně všichni, jimž svědčí právo stát se dědici po zůstaviteli a kteří dosud dědictví neodmítli. Stěžovatel byl přitom od počátku osobou, které toto právo svědčilo. Nákladový výrok rozsudku obvodního soudu městský soud změnil, neboť obvodní soud nerozhodl o nákladech řízení zvlášť pro každého vedlejšího účastníka, z nichž oba byli v řízení zcela úspěšní. Městský soud dále zohlednil, že oba vedlejší účastníci byli zastoupeni týmž advokátem, pročež přistoupil ke snížení jeho odměny o 20 %. O nákladech odvolacího řízení pak rozhodl podle zásady úspěchu ve věci. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm především zpochybnil, že "nárok na vydání bezdůvodného oboh