IV.ÚS 582/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 582/21 ze dne 25. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Zíky, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 22 Cdo 2291/2020-358 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. února 2020 č. j. 7 Co 1740/2019-324 za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Libuše Dvořákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel napadá v návětí konkretizovaná rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu a domáhá se jejich zrušení pro údajné porušení svých ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na rovnost účastníka řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1, 3 Listiny. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace procesního vývoje a skutkového stavu 3. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 8. 2019, č. j. 3 C 39/2016-267 okresní soud rozhodl o žalobě vedlejší účastnice na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku tak, že spoluvlastnictví zrušil. Výrokem II. okresní soud předmětné nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, jíž výrokem III. uložil povinnost zaplatit stěžovateli z titulu vypořádacího podílu částku 445 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem V. okresní soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 104 562 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce a výrokem VI. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu náhradu nákladů státu ve výši 910 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. pak okresní soud zamítl žalobu v části, jíž se vedlejší účastnice domáhala určení vlastnického práva ke dvěma nemovitým věcem - stavbě dílny a vrtu, neboť dospěl k závěru, že tyto stavby vznikly až za trvání manželství mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, a tedy náleží do (v předmětné době nevypořádaného) společného jmění manželů. Tento rozsudek okresního soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá. 4. Napadeným rozsudkem krajský soud na podkladě odvolání stěžovatele potvrdil v napadeném rozsahu (výroky I., II., III., V. a VI) rozsudek okresního soudu uvedený v předchozím odstavci a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 908 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. 5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že právní otázku je třeba posoudit jinak, neboť tento důvod spatřoval v tom, že by Nejvyšší soud měl tuto otázku posoudit jinak, než jak ji posoudil krajský soud, nicméně tento důvod je naplněn jen tehdy, je-li třeba jinak posoudit otázku, kterou již dříve Nejvyšší soud vyřešil. Napadené usnesení krajského soudu nebylo dle Nejvyššího soudu ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jak tvrdil stěžovatel. 6. Skutkově se řízení před obecnými soudy týkalo, stručně řečeno, vypořádání spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k některým nemovitým věcem. Stalo se tak po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice, který proběhl bez vypořádání společného jmění manželů. Předmětné nemovitosti však nikdy součástí společného jmění manželů nebyly, neboť původně byly ve vlastnictví rodičů vedlejší účastnice, kteří na ni nejprve darovací smlouvou v roce 1989 převedli spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2 a následně na ni darovací smlouvou z roku 2000 mimo jiné převedli i zbývající spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2 za současného zřízení věcného břemene doživotního užívání ve prospěch dárců k tíži předmětných nemovitostí. Mezitím v roce 1990 vedlejší účastnice darovací smlouvou převedla na stěžovatele spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/4 k předmětným nemovitostem. 7. Jelikož stěžovatel nebyl jako spoluvlastník předmětných nemovitostí stranou shora uvedené smlouvy z roku 2000 mezi vedlejší účastnicí a jejími rodiči, považoval tuto smlouvu v části, v níž se touto smlouvou zřizovalo věcné břemeno k předmětným nemovitostem, za absolutně neplatnou. Podal proto v průběhu řízení před obecnými soudy o žalobě vedlejší účastnice o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem vlastní žalobu na určení neexistence tohoto věcného břemene, přičemž po dobu řízení o ní okresní soud přerušil řízení o žalobě vedlejší účastnice. Stěžovatelovu žalobu okresní soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 7 C 194/2017-73, proti němuž podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě krajský soud tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 7 Co 1117/2018-100, jenž stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 589/2019-124. Obecné soudy v tomto řízení dospěly shodně k závěru, že sice předmětná smlouva mezi vedlejší účastnicí a jejími rodiči byla absolutně neplatná, nicméně na jejím základě došlo k vkladu věcného břemene ve prospěch rodičů vedlejší účastnice a tito věcné břemeno vydrželi, neboť byli ohledně něj v dobré víře, protože stěžovatel o smlouvě zřizující věcné břemeno věděl, a dokonce asistoval při jejím sjednání a podpisu, přesto proti tomu po dobu sedmnácti let ničeho neučinil. IV. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, další související občanskoprávní řízení a širší souvislosti celého případu, přičemž proti napadeným rozhodnutím namítá: 1) zohlednění věcného břemene ve výši vypořádacího podílu; 2) nespravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Podstatu těchto námitek lze vystihnout následovně: 9. Za prvé, stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně při určení výše vypořádacího podílu vyšly z ceny předmětných nemovitostí, která zohledňovala existenci věcného břemene ve prospěch rodičů vedlejší účastnice, což cenu předmětných nemovitostí snížilo, přičemž rozdíl činil cca 150 000 Kč. Centrálním stěžovatelovým argumentem je, že absolutně neplatné zřízení věcného břemene vedlejší účastnicí mu nemůže jít k tíži a že pro účely výpočtu vypořádacího podílu měly obecné soudy vyjít z ceny předmětných nemovitostí, jaká by byla, kdyby na nich nevázlo věcné břemeno. Stěžovatel tento hlavní argument rozvádí prostřednictvím celé řady dílčích zdůvodnění, které však netřeba rozvádět, neboť žádné z nich nemohlo vést Ústavní soud k odlišnému rozhodnutí o ústavní stížnosti, než jaké učinil. 10. Za druhé, podle stěžovatele obecné soudy nesprávně v jeho neprospěch určily výši náhrady nákladů řízení. Stěžovatel zevrubně rozebírá důvody, proč podle svého přesvědčení spor nezavinil, ale naopak se snažil mu předejít a všemožně usiloval o jeho zjednodušení a zrychlení, přičemž opak činila vedlejší účastnice. Obecné soudy kromě toho vycházely při určení ceny předmětných nemovitostí pro potřeby určení tarifní hodnoty úkonu právní služby z celkové ceny předmětných nemovitostí, ačkoliv se stěžovatel nebránil tomu, aby bylo spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem vypořádáno tak, že bude zrušeno, přikázáno do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, a jemu bude vyplacen vypořádací podíl. Sporná byla jen jeho výše, a to pouze v otázce (ne)zohlednění věcného břemene. Podle stěžovatele tak pro potřeby určení náhrady nákladů řízení měly obecné soudy vycházet z toho, že cena předmětných nemovitostí odpovídá toliko částce, v níž se liší cena předmětných nemovitostí se zohledněním věcného břemene a bez tohoto zohlednění. V důsledku nesprávného postupu obecných soudů je tak stěžovatel nucen zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici podstatně vyšší částku, než kolik činila sporná částka. Obecné soudy rovněž nemístně marginalizovaly skutečnost, že vedlejší účastnice nebyla ve sporu úspěš