IV.ÚS 582/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 582/23 ze dne 29. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Insolvenční správci v. o. s., sídlem Na Mičánce 1044/39, Praha 6 - Dejvice, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. prosince 2022 č. j. 2 Afs 374/2020-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na veřejné projednání věci zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, a také že byl porušen čl. 96 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2020 č. j. 46 Af 26/2017-118 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako insolvenční správkyně obchodní společnosti Inovační technologické centrum - VÚK, a. s., domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 18. 3. 2016 č. j. 12121/16/5300-22441-711458, kterým bylo zamítnuto odvolání úpadkyně a potvrzeny blíže specifikované dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Středočeský kraj. 3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K námitce, že příslušný senát krajského soudu rozhodoval v nesprávném složení, neboť namísto členky senátu Mgr. Lenky Oulíkové, jak bylo určeno rozvrhem práce, byl při rozhodování přítomen Mgr. Karel Ulík, jenž nebyl uveden v rozvrhu práce ani jako náhradník, konstatoval, že jmenovaný byl určen k doplnění příslušného senátu podle rozvrhu práce a § 44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), osobou k tomu pověřenou (JUDr. Ivanou Švehlovou, místopředsedkyní soudu) losem, a to z důvodu zdravotní indispozice Mgr. Lenky Oulíkové a čerpání dovolených soudců, kteří byli řádnými náhradníky. 4. Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítla, že krajský soud neměl rozhodovat ve věci samé, a to z důvodu, že žalobu podala k Okresnímu soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"), který postoupil věc Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jenž rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2017 č. j. Ncp 543/2017-38 tak, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy ve správním soudnictví, a věc postoupil k dalšímu řízení krajskému soudu, namísto toho, aby věc vrátil okresnímu soudu, který by podle § 104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení zastavil a ji vyzval, aby podala žalobu ve správním soudnictví. Za této situace to podle stěžovatelky měl být krajský soud, kdo měl věc postoupit zpět okresnímu soudu, a neučinil-li tak, připravil ji o možnost podat novou žalobu, tentokrát již v zastoupení advokátem. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že krajský soud věc postoupit nemohl, neboť nebyly splněny podmínky § 7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), a že ji nemohl ani poučit podle § 46 odst. 2 s. ř. s., přičemž odmítl, že by stěžovatelka byla zkrácena o možnost podat novou žalobu s právním zastoupením. I kdyby vrchní soud věc vrátil okresnímu soudu k postupu podle § 104b odst. 1 o. s. ř., stále by podle něho měla povinnost podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu v souladu s § 72 odst. 3 s. ř. s., přičemž v projednávané věci bylo usnesení o zastavení řízení v civilním řízení fakticky nahrazeno usnesením vrchního soudu o postoupení věci. O zásahu do stěžovatelčiných práv by pak bylo možné uvažovat, kdyby stěžovatelka projevila snahu žalobu doplnit, neboť by bylo třeba zvažovat, zda lze odmítnout věcné projednání uplatněných žalobních bodů v situaci, kdy se žaloba dostala do dispozice soudu rozhodujícího ve správním soudnictví jinak, než zákon předvídá. Ze soudního spisu však žádná taková aktivita nevyplývala. Stěžovatelka žalobu doplnila až více než půl roku po postoupení věci, přičemž de facto měla na doplnění žaloby téměř rok a půl. Materiálně na svých právech zkrácena nebyla, resp. pokud se tak stalo, tak její vlastní pasivitou. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že změna v obsazení senátu byla svévolná a nezákonná, neboť zdravotní indispozice soudkyně Mgr. Lenky Oulíkové a dovolené soudců, kteří jsou řádnými náhradníky této soudkyně, nepředstavují důvody pro takovou změnu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nešlo o úkon, který nesnese odkladu podle § 44 zákona o soudech a soudcích, neboť žaloba byla podána před více jak čtyřmi lety, takže neexistovalo žádné nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty ve smyslu § 160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takže jednání mohlo být odročeno na dobu, kdy některý z těchto důvodů pomine. 6. Stěžovatelka dále upozorňuje na to, že Nejvyšší správní soud prováděl dokazování opatřením JUDr. Ivany Švehlové a posuzoval důvod nepřítomnosti Mgr. Lenky Oulíkové a soudců, kteří byli řádnými náhradníky, a tudíž bylo jeho povinností nařídit jednání podle § 109 odst. 2 s. ř. s. 7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka odmítá úvahu Nejvyššího správního soudu, podle které soud, který nemá pravomoc rozhodnout žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s., má na výběr, zda věc předloží k určení místní příslušnosti nadřízenému soudu podle § 104a odst. 5 o. s. ř. nebo řízení o žalobě zastaví postupem podle § 104b odst. 1 o. s. ř. (a že tedy usnesení o zastavení řízení v civilním řízení lze nahradit usnesením vrchního soudu o postoupení žaloby krajskému soudu). Zdůrazňuje, že žalobu podala k okresnímu soudu, takže legitimně očekávala, že tento soud bude postupovat podle § 104b odst. 1 o. s. ř., a pokud tak uvedený soud nepostupoval, zasáhl do jejího práva na spravedlivý (sc. řádný) proces. I když uvedenou nezákonnost nemůže Nejvyšší správní soud napravit, má podle stěžovatelky tuto pravomoc Ústavní soud. 8. Postavil-li Nejvyšší správní soud absenci zásahu na tom, že po dobu řízení před okresním soudem mohla žalobu doplnit, stěžovatelka má za to, že nesprávně vyložil § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s., neboť v něm uvedené pravidlo platí i tam, kde jednotlivec podá žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. u nepříslušného (civilního) soudu, jinak by se "vytratila" zásada koncentrace řízení, kterou i Ústavní soud považuje za klíčovou. Z toho vyvozuje, že když jí byla odňata možnost podat správní žalobu v důsledku nezákonného usnesení Vrchního soudu v Praze, nemohla ji doplnit po dobu roku a půl, jak uvedl Nejvyšší správní soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí již žádný takový prostředek k dispozici neměla. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací