IV.ÚS 583/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 583/06 ze dne 13. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. C., zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou, AK se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 10/06, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2006, čj. 11 To 48/2006-2828, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 Tdo 209/2007-3294, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí: 1) usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým byla odmítnuta dovolání podaná stěžovatelem a dalšími obžalovanými, B. G. a M. K., a 2) rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl částečně zrušen ve výroku o vině v bodě I/l, 2 a v celém výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 4 T 12/05, a nově rozhodnuto tak, že stěžovatel a obžalovaní B. G. a M. K. jsou vinni pro skutky ve výroku rozsudku uvedené trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů; konkrétně stěžovatel jedním trestným činem podle ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. V podání ze dne 4. 10. 2007 stěžovatel formuloval petit ústavní stížnosti tak, že navrhl zrušit i blíže neoznačená rozhodnutí předcházející napadenému rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu. V ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2006 a jejím doplnění ze dne 23. 11. 2006 stěžovatel vytkl vrchnímu soudu formální vady rozsudku a co do jeho obsahu tvrdil, že soud neměl objektivní, nezvratné a přesvědčivé důkazy o jeho vině. Stěžovatel zpochybnil zákonnost telefonních odposlechů a poukázal na rozdíl mezi obsahem odposlechů překládaných tlumočníky při hlavním líčení a mezi přepisy odposlechů z přípravného řízení, navíc v protokolech z hlavního líčení nebyl podrobně zachycen obsah tlumočených hovorů, což snížilo jejich vypovídací schopnost. Stěžovatel tvrdil, že napadený rozsudek byl vydán při nerespektování základních zásad trestního řízení, dle jeho názoru soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, vyvodil z nich nesprávná skutková zjištění a konkrétní dílčí závěry učinil na základě domněnek bez reálného základu. Skutková věta výroku napadeného rozsudku vzbudila u stěžovatele pochybnosti, neboť pro skutkové zjištění vůči stěžovateli neměl soud žádný důkaz, navíc obsahovala především právní kvalifikaci skutku. Podle ní, shrnutě vyjádřeno, byl stěžovatel v přesně nezjištěné době ve druhé polovině června 2004 ve spojení s organizovanou skupinou blíže nezjištěných osob působících ve více státech Evropy a společně s dalším obžalovaným M. K. prostřednictvím T. V. vyzvedl na konkrétním místě směs obsahující heroin, kterou ukryli do osobního automobilu a konstrukce přívěsného vozíku, který předtím nechali na zakázku upravit. Droga byla při převozu do Španělska zadržena na území SRN. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání a po ukončení dovolacího řízení podáním ze dne 4. 10 2007 a jeho doplněním ze dne 9. 10. 2007 napadl i shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V těchto podáních uplatnil všechny svoje dosud vznesené námitky vůči Vrchnímu soudu v Praze, zopakoval, že obecné soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, nesprávně hodnotily důkazy a v důsledku toho pochybily při právním hodnocení skutku kladeného mu za vinu. Stěžovatel poukázal na absenci subjektivní stránky trestného činu, neboť žádným důkazem nebyla prokázána ani jeho nevědomá nedbalost, s přihlédnutím k tomu měl být zproštěn obžaloby stejně jako jiní obžalovaní (V., R., S.). Stěžovatel upozornil na to, že v době svého rozhodování neměl nalézací soud k dispozici předmět doličný - drogu zajištěnou v Německu, vozidlo a přívěsný vozík, jehož totožnost nebyla ověřena. Opakovaně namítl, že odvolací ani dovolací soud neakceptovaly jeho návrh a nevyslechly audiozáznamy z hlavního líčení a navrhl, aby konkrétní audiozáznam (svědecké výpovědi svědků V. a K.) vyslechl alespoň soud Ústavní. K trestu vyhoštění stěžovatel namítl, že je jím omezena svoboda jeho pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny, uvedl, že je Kurd a do Turecka se vrátit nechce; trest odnětí svobody označil za vysoký. Samostatnou skupinou námitek stěžovatel napadl rozhodnutí o vzetí do vazby a další navazující rozhodnutí o jeho ponechání stěžovatele ve vazbě. Uvedl, že překlady vazebních rozhodnutí do tureckého jazyka byly nesrozumitelné a zmatečné, zaměňující pojmy "obviněný" a "vinný", kritizoval orgány činné v trestním řízení za to, že v první polovině roku 2005 překročily zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě a namítl porušení práva být osobně přítomen při rozhodování soud o vzetí do vazby a ponechání v ní. II. Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu a posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, Ústavní soud nepovažoval s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i oběma obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám. Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Podstatná část argumentace stěžovatele opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny představovala jeho kritiku provedeného důkazního řízení. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck) definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 1