IV.ÚS 584/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 584/13 ze dne 27. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Finance Zlín, a.s., se sídlem ve Zlíně, Nad Ovčírnou 1778 a Ing. Aleše Hodiny, zastoupených Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 312/2011-735 ze dne 27. listopadu 2012, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 397/2009-361 ze dne 12. srpna 2010 a proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 49 Cm 73/2008-66 ze dne 25. září 2009 a č. j. 13 Cm 831/2007-236, 13 Cm 1219/2007-154, 13 Cm 1051/2007-148, 13 Cm 1173/2007-54 ze dne 2. dubna 2009 takto: I. Řízení o ústavní stížnosti se v částí týkající se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 49 Cm 73/2008-66 ze dne 25. září 2009 zastavuje. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces a principu právního státu zakotveného v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 831/2007 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 13 Cm 831/2007-236, 13 Cm 1219/2007-154, 13 Cm 1051/2007-148, 13 Cm 1173/2007-54 ze dne 2. dubna 2009 zamítl návrhy stěžovatelů a dalších tří navrhovatelů JUDr. Světlany Kazakové, MUDr. Petra Streitberga a Bohuslava Bartoníčka, jimiž se tito domáhali vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na mimořádné valné hromadě spol. Jihostroj, a.s. (dále jen "společnost"), konané dne 29. června 2007 a rozhodl, že společnosti se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání všech navrhovatelů Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 Cmo 397/2009-361 ze dne 12. srpna 2010 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelů a JUDr. Světlany Kazakové Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 312/2011-735 ze dne 27. listopadu 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy jako jednu z námitek uváděli prekluzi práva hlavního akcionáře společnosti HENDON a.s. (dále jen "hlavní akcionář") na svolání valné hromady ve smyslu ust. § 183n odst. 3 obchodního zákoníku a v ústavní stížnosti namítají, že soud prvního stupně se s touto otázkou nevypořádal a odvolací soud postupoval procesně chybně, pokud za této situace rozhodnutí soudu prvého stupně nezrušil a naopak tuto otázku na základě jím provedeného dokazování vyřešil sám. Svým postupem soud prvního stupně podle stěžovatelů též zapříčinil to, že stranám vznikly další náklady, avšak jeho postup posvětil odvolací soud, který namísto zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně a přiznání nákladů soudního řízení odvolatelům chybné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Tím podle stěžovatelů došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces a k porušení dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelé jsou dále toho názoru, že tříměsíční lhůta k uplatnění práva hlavního akcionáře na svolání valné hromady podle ust. § 183i odst. 1 obchodního zákoníku počíná běžet prvním nabytím rozhodného podílu akcií ve společnosti a nejde ji uměle prodlužovat zcizováním a opětovným nabýváním několika akcií. Stěžovatelé jsou tedy toho mínění, že odvolací soud se s námitkou prekluze práva ve smyslu § 183n odst. 3 obchodního zákoníku vypořádal chybně a s ohledem na svůj nesprávný právní názor nikterak nevzal v potaz, že není dostatečně prokázáno, že hlavní akcionář k 31. prosinci 2006 nevlastnil alespoň 90% akcií společnosti, jak vyplývá z její výroční zprávy. Tato nesprávná aplikace podústavního práva má podle stěžovatelů v jejich případě za následek nepopiratelný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů, když obecné soudy svévolně aplikovaly normy jednoduchého práva, aniž by své počínání smysluplně odůvodnily a aniž by jejich rozhodnutí stálo na racionálních základech. Takováto svévolná aplikace jednoduchého práva je dle stěžovatelů nepřijatelná i podle judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatelé v této souvislosti odkazují. V návaznosti na tuto záležitost stěžovatelé namítají, že v dovolání vznesenou otázkou zásadního právního významu, zda lze propadnou lhůtu dle ust. § 183n odst. 3 obchodního zákoníku uměle prodlužovat opakovaným nabytím akcií, kterou podle nich de facto kladně zodpověděl odvolací soud, se Nejvyšší soud blíže nezabýval, když odmítnutí dovolání odůvodnil pouze tím, že stěžovatelé při formulování této otázky vycházeli z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, čímž ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a uplatňují tak důvod vymezený v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, který však nemají k dispozici. Dle názoru stěžovatelů se tak Nejvyšší soud cíleně vyhnul zodpovězení otázky, zda je výklad ust. § 183n odst. 3 obchodního zákoníku odvolacím soudem v souladu se zákonem. Stěžovatelé dále uvádí, že svým dovoláním se domáhali zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhé stupně s tím, že napadené usnesení má ve věci samé zásadní právní význam. Nejvyšší soud však podle stěžovatelů dovolání odmítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že napadené rozhodnutí zásadně právně významným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu neshledal a podle jiných jeho ustanovení dovolání být přípustné nemůže. V tomto rozhodnutí tedy podle stěžovatelů absentuje odůvodnění ve smyslu výkladu úvah, které Nejvyšší soud vedly k závěru, že předložené právní otázky nemají zásadní právní význam. Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012, kterým Ústavní soud ke dni 31. prosince 2012 zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tak považují stěžovatelé rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepředvídatelné, protiústavní a jsoucí v rozporu s principy právního státu dle čl. 1 Ústavy. Taktéž Nejvyšší soud tak podle stěžovatelů svým rozhodnutím porušil jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé prostřednictvím právního zástupce vzali v průběhu řízení v části, týkající se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 49 Cm 73/2008-66 ze dne 25. září 2009, ústavní stížnost zpět, neboť toto usnesení bylo v ústavní stížnosti uvedeno nedopatřením. Proto o něm Ústavní soud rozhodl podle ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku I. Ústavní soud přezkoumal zbývající v záhlaví citovaná rozhodnutí (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Podle ust. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah stran relevantních rozhodnutí Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Stěžovateli zpochybňovaný postup odvolacího soudu, kterým odvolací soud napravoval nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyřešení otázky prekluze práva hlavního akcionáře na svolání valné hromady ve smyslu ust. § 183n odst. 3 obchodního zákoníku, považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Odvolací soud při doplnění dokazování postupoval v souladu s ust. § 213a občanského soudního řádu, přičemž Ústavní soud poukazuje na to, že v řízení o odvolání zákonodárce svěřil odvolacím soudům úlohu přezkoumat věc po stránce skutkové i právní s tím, že ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně smí odvolací soud přistoupit, nemůže-li sám rozhodnutí změnit nebo potvrdit, leč až v nejzazším případě, kdy vady nemůže zhojit sám (obdobně srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. ledna 2005). Ústavní soud tak stěžovateli namítané porušení principu dvojinstančnosti soudního řízení či překročení