IV.ÚS 587/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 587/23 ze dne 21. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a M. V., zastoupených JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2022 sp. zn. 3 To 91/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a napadené rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé byli v pořadí již druhým rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 5. 2021 č. j. 49 T 1/2012-5663 zproštěni obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu pro skutek, který měl spočívat v tom, že jako jednatelé společností vystupujících jako skupina obchodních společností pod označením A, které plně majetkově ovládali, společným jednáním, na základě předem připraveného plánu, v úmyslu zkrátit daň z příjmu právnických osob obchodních společností A, B a C, záměrně uzavřeli, ve snaze předstírat jejich následné plnění, jako jednatelé švýcarské společnosti D, kterou plně majetkově ovládali, dva dny po jejím založení, několik smluv o spolupráci, na jejichž základě byly vystaveny fiktivní faktury za poskytnuté služby. Zdanitelné plnění však nebylo společností D ve skutečnosti poskytnuto, tudíž stěžovatelé vytvořili fiktivní náklady, kterými snižovali v období nejméně od ledna 1998 do prosince 2000 v daňových přiznáních k dani z příjmu právnických osob daňové základy, čímž uvedenou daň zkrátili a České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 9, tak způsobili škodu ve výši nejméně 67 748 130 Kč. V popsaném jednání byl obžalobou spatřován zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství. Ke zproštění obžaloby došlo z důvodu, že nebylo v hlavním líčení prokázáno, že se předmětný skutek stal. 3. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, jež bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") shledáno důvodným. Vrchní soud v neveřejném zasedání podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního řádu napadeným usnesením rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc krajskému soudu k novému rozhodnutí. Zároveň podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že krajský soud zejména důkazy hodnotil izolovaně, nikoliv ve vzájemné souvislosti, což je však právě u žalovaného skutku obzvláště důležité, neboť izolovaně se dílčí jednání mohou jevit jako učiněná po právu a trestní aspekt je zřetelný až v kontextu celé série jednání. Krajský soud se dále dopustil deformace důkazů, neboť ačkoliv zjistil skutkový stav v rozsahu nutném pro vydání rozhodnutí, vyvodil z důkazů závěry, které z nich nevyplývají, a některé jeho závěry lze označit jako spekulativní. Krajský soud dále u některých důkazů zdůrazňuje toliko určitý aspekt, ale zamlčuje či pomíjí podstatné okolnosti, na základě nichž je utvořena ucelená verze skutkového děje. Krajský soud takto fakticky a nekriticky převzal skutkovou verzi obhajoby, přičemž argumentaci obžaloby bagatelizoval. Vrchní soud v napadeném usnesení poukázal na konkrétní body zrušeného rozsudku krajského soudu (viz body 24 až 35 napadeného usnesení vrchního soudu), kde krajskému soudu vytýká nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost odůvodnění. Vrchní soud dále zdůraznil, že krajský soud stejným způsobem rozhodl již podruhé poté, co vrchní soud svým usnesením ze dne 18. 10. 2018 poprvé zrušil zprošťující rozsudek krajského soudu, kterému uložil, aby doplnil dokazování (což krajský soud učinil a potud mu nelze ničeho vytýkat) a dále aby hodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti a dbal na to, aby skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry odpovídaly důkazní situaci. Krajský soud však i podruhé z velké části převzal obsah důkazů, který byl uveden v pořadí v prvním jeho zrušeném rozsudku. Z tohoto důvodu vrchní soud dále přistoupil k výjimečnému opatření, kterým je nařízení dalšího projednání a rozhodnutí ve věci v jiném složení senátu podle § 262 trestního řádu. Krajský soud totiž ani přes podrobné pokyny vrchního soudu svůj přístup nekorigoval a v pořadí druhém rozsudku se dopustil totožných vad jako v rozsudku prvním. Další výtkou krajskému soudu jsou výrazné průtahy v řízení, neboť obžaloba byla podána již počátkem roku 2012, přičemž první rozsudek ve věci byl vyhlášen až v polovině roku 2016 a písemné vyhotovení bylo vypraveno dokonce až o takřka dva roky později. Taktéž po prvním zrušujícím usnesení vrchního soudu, kdy byl spis vrácen krajskému soudu dne 8. 11. 2018, bylo rozhodnutí vrchního soudu stranám řízení rozesláno až dne 4. 3. 2020. Hlavní líčení bylo následně nařízeno na září 2020. Krajský soud se dále i přes výtku vrchního soudu, jež vyplývala z prvního kasačního usnesení, nikterak nezabýval tím, že stěžovatele zprostil z nesprávného zákonného důvodu, přičemž stejný zprošťující důvod podle § 226 písm. a) trestního řádu použil opětovně i v pořadí druhém rozsudku, byť tento důvod odporuje i odůvodnění rozsudku krajského soudu. Vrchní soud tedy shrnuje, že celkově lze postup krajského soudu označit za nedůsledný a jeví se, že krajský soud zaujal ve věci určité stanovisko, které nehodlá měnit, a tudíž považoval vrchní soud za nutné nařídit projednání věci v jiném složení senátu. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé namítají, že vrchní soud zrušil svým v pořadí druhým kasačním usnesením zprošťující rozsudek krajského soudu, přestože krajský soud vyhověl výtkám vrchního soudu a doplnil dokazování, jak vrchní soud požadoval, přičemž dospěl k závěru o nevině stěžovatelů. 5. Stěžovatelé dále namítají, že vrchní soud rozhodoval svým usnesením ze dne 25. 2. 2022 v jiném složení senátu nežli při svém prvním rozhodování dne 18. 10. 2018, a opět rozhodl v neveřejném zasedání, tedy nemohl jakkoliv doplnit důkazy. Námitku jiného složení senátu stěžovatelé vznášejí z toho důvodu, že z větší části zaujal nový senát při svém rozhodování dne 25. 2. 2022 jiné stanovisko k rozsahu dokazování a i k hodnocení provedených důkazů, nežli tak učinil senát rozhodující dne 18. 10. 2018. Vrchní soud dokonce v napadeném usnesení uvedl, že krajský soud respektoval pokyny vrchního soudu a doplnil dokazování. Vrchní soud konstatoval, že rozsudek krajského soudu je nepřesvědčivý, aniž by konkrétně uvedl, v čem je hodnocení důkazů v rozporu s provedenými důkazy a se zásadou volného hodnocení důkazů, a to vše za situace, kdy vrchní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, tedy bez možnosti provedení dokazování v odvolacím řízení a za situace, kdy vrchní soud ani neuvádí další důkazy k doplnění skutkových zjištění. Stěžovatelé tedy uzavírají, že vrchní soud chce pouze docílit toho, aby stěžovatelé byli odsouzeni. Bude-li se ale konat celé hlavní líčení znovu, lze očekávat, že svědci budou mít značné potíže rozpomenout se, co se odehrálo před takřka čtvrt stoletím. 6. Stěžovatelé se domnívají, že napadené usnesení vrchního soudu nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění postupu podle § 262 trestního řádu, čímž dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů na řádné soudní řízení a na zákonného soudce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. K přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost ta